Zlaté časy rádia

Báječně navybíraná muzika, nádherně upištěná Mia Farrow v pygmalionovské roli – z Allenových osudových žen jsem měl vždycky slabost spíš pro Dianne Keaton, ale když člověk vidí za sebou Dannyho Rose a Radio Days, musí před Miinou všestranností smeknout hučku i s parukou –, s vybraným vkusem servírovaná nostalgie za utíkajícím časem, ne jen za tou jednou konkrétní érou. Vlastně ani nevím, proč nepatřím k těm, kdo tenhle film řadí mezi Woodyho absolutní špičku. Asi to bude tím, že vždycky tak mile prošumí kolem a nic zas tak zásadního po něm nezůstane. (30.08.2011)

Divoká analogie, leč nemohu si pomoci: vyprávěči Proustova Hledání ztraceného času posloužila k rozpomínání madlenka, v tomto Allenově filmu plní obdobnou úlohu rádio. Jak vidno, bránou ve vstup do labyrintu (tj. v prostor, kde pohyb z povahy věci není přímočarý a kde cesta mnohdy bývá silnějším zážitkem než cíl, resp. bloudění vytyčuje "naturel prostoru"; model labyrintu u obou děl určuje podobu vyprávění, proto je popis labyrintu nutným) vzpomínek mnohdy bývají ty nejnepatrnější, nejneočekávanější věci všedního žití. A co víc, tyto věci (madlenka, radio, atd.) nejsou pouhou připomínkou (stínem) času dávno minulého, ony tento čas dokážou znovuzpřítomnit, oživit. Ne tedy stesk po nevratné minulosti, nýbrž radost z průzračnosti tónů (ev. chuti), zapřičiněné převoditelnosti, organické jednotě, resp. neoddělitelnosti věčných zvuků/chutí (kupř. Beethovenova Devátá bude stále toutéž Devátou i za 100 let; madlenka 19. století musí mít zákonitě něco společného s madlenkou 21. století, jinak by už nemohla být madlenkou) od tváří dlouho již pohřbených blízkých a události, které dávno tomu pokryl prach. Poslech rádio jako ostrůvek věčnosti v moři nesmlouvavého zanikání. 75 % (04.06.2022)

Stejně jako vymizel elegantní a malebný společenský styl života oné doby, stejně jako později vymizel způsob toho jak lidé vnímali a prožívali zlaté časy rádia poslechem krásné hudby, společeného života s lidmi, které v rádiu poslouchali a (jak jsme viděli ve scéně s Polly Phelpsovou) i s dalšími lidmi, kteří seděli u svých přijímačů, tak stejně dnes umírá i film, to jak určoval jak se díváme na svět a i to, jak se s filmem nádherně žilo (neskutečně sentimentálně, ale dokonale fungující scéna návštěvy kina, kdy šlo o víc než jen se podívat na snímek, ale opravdu o to žít a vychutnat si, dnes to v multikinech vypadá spíše, že se jde člověk přecpat popcornem a vymývat si mozek odpornými komečními snímky, samozřejmě, že kdysi by se daly filmy 30. a 40. let také nazvat komerčními, nicméně s gráciíí, která nikoho neurazí). Výborně, pane Allene. (20.07.2011)

Allenovo vyznání lásky ke svým dětským létum, kdy rádio znamenalo pro lidi neuvěřitelně mnoho, kdy kluci s dalekohledy na plážích hlídali japonské ponorky a totožným dalekohledem šmírovali nahé ženy v oknech, ach ta idyla :) Více viz Poznámky. (30.05.2002)

Způsob, jakým Woody dokáže nakupit několik veselých historek, ať už vymyšlených nebo reálných, k tomu přidat hrst vlastních vzpomínek na dětství, v nichž pravděpodobně téměř nic nepřikresluje, a to celé prošpikuje holdem jednoho konkrétního masového média, aniž by v průběhu vyprávění jakýmkoli způsobem zavrávoral a byť jen na chvíli se ztratil nebo se mu to jednoduše rozsypalo, je rozhodně obdivuhodný. Ve Zlatých časech rádia najdeme nostalgii, ale také sebeironický odstup, řadu podařených komediálních situací, ale sem tam i místa značně bolavá. Allen milovanému rádiu při svém vzpomínání neodpustí nic, ani to, že je továrnou na iluze, ani to, že může velmi ubližovat, ani to, že se dá snadno a různým způsobem zneužít. Přesto je znát, že má tohle médium rozhodně velmi rád a za mnohé mu vděčí. Vždyť právě rádio jej jako malého chlapce spojovalo s "velkým světem", svou obrazovou nekonkrétností otvíralo prostor představivosti a nejrůznějším způsobem ovlivňovalo život celé řady jeho blízkých... Jistě, ten film není pouze o rádiu, je také obecně o dětství, o Allenově rodině, o neveselých válečných časech, o židovské komunitě v Americe a taky o tom, jak vnímají svět úspěšných a bohatých lidé neuspěšní a chudí. Rádio je ovšem oním leitmotivem, který to celé geniálním způsobem spojuje dohromady... "Zlaté časy" přitom fungují trochu jako cibule s jejími jednotlivými vrstvami. Někdo v nich najde prostě jen veselé historky a bude se dobře bavit, někdo další zaznamená i místa bolavá a tiše se v nich zasní, a ještě někdo další zaznamená také mezi řádky psané postřehy téměř filosofické povahy... Výborný, velmi mnohovrstevnatý a přitom dokonale prohnětený a pečlivě utvářený filmový opus... Celkový dojem. 85% Zajímavé komentáře: Blofeld, Exkvizitor, gudaulin, Tosim (16.10.2006)