Smrt si říká Engelchen

Dnes již patří tento film k těm klasickým. Dle mého názor by měl patřit k filmům, které je nutnost vidět. Jan Kačer ve své životní roli, díky které se film dočkal zasloužené mezinárodní pozornosti. Je jen škoda, že tento film neobjevuje tolik v televizi, na rozdíl od jiných, které se opakují pořád dokola. (21.07.2015)

Výborný obraz partyzánského odboje, který už rázně nakračuje z klasického narativu do moderní podoby, která se zde prezentuje až překvapivě svěžím způsobem (pohledy očima postav, roztřesená ruční kamera, nechronologické asociativní flashabacky...), navíc hrdiny našeho národa nijak nešetří a bere je i jako záminku pro rozpoutání slušné existenciální krize ve skvělém výkonu Jana Kačera, kterému rozervanci nesmírně seděli. Některé scény hlavně díky naprosto přesnému střihu jsou dodnes působivé a dynamické (úspěšná partyzánská akce, která ústí i v první známky zlepšování Pavlova stavu, odchod Marty z pokoje, který je doprovázen flashbacky daleko drastičtějším odchodem jiné důležité ženy, naléhavé obrazy z úprku v horách, které plně souzní s Pavlovou touhou znovu se vrátit do života a nechat vše za sebou), Kadár a Klos zde naplno projevily svou sílu po všech stránkách, k Obchodu na Korze už byl jen nevelký krůček. (27.12.2009)

Neuvěřitelný film, který přes své stáří by měla vidět i dnešní mladá generace. Ač disponuje černobílou (a geniální) kamerou, přináší nečernobílý pohled na partyzány, kteří mají svoje slabosti i pochybnosti. Začínající Jan Kačer zde předvádí komplexní herecký výkon. Režisérská dvojice Ján Kadár a Elmar Klos jakoby zázrakem prosadili do československých kin snímek, který by v padesátých letech vznikl jen těžko. Kromě kamery si pozornost zasluhují i vynikající střihové montáže, za které by se nestyděl ani Sergej Ejzenštejn, a atmosférický ambientní doprovod dodnes nedoceněného skladatele Zdeňka Lišky. Společně s Němcovými Démanty noci jde o zásadní příspěvek k protiokupační tematice. (26.02.2014)

Skutečně mistrná adaptace autobiografického románu Ladislava Mňačka, kterou si režisérský tandem Ján Kadár a Elmar Klos nevybral náhodou, druhá světová válka pro ně byla totiž také životním tématem. Válka je zdrojem neobyčejně silných příběhů a také měřitelkou morálních hodnot, mezní situace jasně tříbí charakter a oddělují hrdiny od nehrdinů. Takové filmy se také v době socialistického realismu po roce 1948 objevovaly jak na běžícím pásu. Heroické a plné schematismů. Smrt si říká Engelchen má však ve svém středu postavu Marty, hrdinku velmi reálnou, především ve své komplexnosti a složitosti. Retrospektivní forma vyprávění umožňuje nahlížet také na hlavního hrdinu Pavla nejen jako na heroického partyzána, ale ukazuje i jinou tvář odboje (poprava německého důstojníka, pochybnosti o sobě samém, rezignace...). Kadárův a Klosův film je vlastně prolomením dobového tabu, neslušelo, ba ani nesmělo se pochybovat o obraze hrdinného československého odboje a postavy odbojáře, samozřejmě komunisty. A hle ta realistická proměna - náhle tu máme českého partyzána, který se neštítí mučit zajatce, ruský partyzán zraní a zabije sám sebe při hloupé manipulaci s protitankovou střelou, všichni tu celkem dost pijí a většina i souloží, nikdo se nikde výslovně nehlásí ke komunistické straně, na stranu partyzánské bojůvky se dokonce přidají i němečtí dezertéři, Němci tak pomáhají Čechům a Slovákům s odbojem ... Protlačit tohle všechno v roce 1963 přes systém schvalovacích komisí musel být malý zázrak. A přese všechno dříve zmíněné, ale možná právě proto působí celé drama naprosto věrohodně a realisticky, vjem autentičnosti dodává skvostná výprava i vynikající formální stránka filmu, v níž najdeme řadu nadčasově působících výrazových prostředků - vynikající kamerové scény (už úvodní přestřelka v ulicích Zlína s dechberoucími kamerovými jízdami je na svou dobu neuvěřitelná) i experimentální subjektivní kameru, asociativní montáž využívající řadu originálních střihových přechodů (záhyby čepce řádové ošetřující sestry střihem na horskou bystřinu) a i samy flashbacky a retrospektivní styl vyprávění řádně předběhly svou dobu... Samozřejmostí je vynikající hudední podkres klasika československé filmové hudby Zdeňka Lišky, který jako obvykle podbarvil filmové scény hodně expresivní kompozicí. Pominout nelze ani herecké výkony, kterým vévodí samozřejmě především Jan Kačer, už jen typologicky je to herec, který může oslovit diváka daleko za hranicemi naší země a který tu tak moc chybí v současné herecké generaci. Dnes máme totiž doslova deficit národních hrdinů a s tím souvisí i absence herců, kteří by někoho takového mohli hrát. Jan Kačer (filmovým) hrdinou bezesporu byl... ,,Všechno je jasné až v dějepise, v životě dělá člověk chybu za chybou..." (29.12.2011)

Film jsem se snažil velmi dlouho sehnat a tudíž byla moje očekávání velká (a taky proto na něj u mě padlo pořadí 1000. hodnocený film). A k mé radosti byla opětována. Smrt si říká Engelchen je velmi silné, syrové a pečlivě natočené válečné drama, které je poutavé i ve chvílích, kdy není na scéně akce. V tomto filmu jde totiž také dost o atmosféru a ta se, navíc za pomoci výtečné Liškovy hudby, daří velmi dobře navodit. Co se týče hereckého ansáblu, Jan Kačer mě znovu přesvědčuje, že byl jako mladý skutečně kvalitní herec, ale i ostatní (např. Eva Poláková, Otto Lackovič) zahráli výborně. Mile mě překvapila i romantická/milostná linka, kterou bych v tomto typu snímku ani moc nečekal, ale o to víc jsem si ji užil. Výhrady mám pouze k temnějšímu obrazu a absenci titulků při některých německy a rusky mluvených pasážích, ale to bude dáno nejspíš nekvalitní verzí filmu na kterou jsem koukal. 5*, jedno z nejlepších československých dramat. (26.01.2011)