Death Is Called Engelchen
Kamera:
Rudolf MiličHudba:
Zdeněk LiškaHrají:
Jan Kačer, Eva Poláková, Martin Růžek, Blažena Holišová, Pavel Bártl, Ezard Haußmann, Otto Lackovič, Vlado Müller, Oľga Adamčíková, Miroslav Macháček (více)VOD (1)
Obsahy(2)
Román slovenského prozaika a novináře Ladislava Mňačka "Smrt si říká Engelchen" vyšel poprvé v roce 1959 a ihned zaujal čtenáře i kritiku nevšedním pohledem na tehdy už zprofanovanou partyzánskou tematiku. Mňačko svůj příběh líčí na základě autentických prožitků. Aniž by glorifikoval, přikrašloval, aniž by se přidržoval schematického dělení charakteru na černé a bílé, dává velký prostor psychologické kresbě postav, šokuje netradičním pojetím literárních i lidských konvencí, v každém případě však čtenářům poskytuje do té doby nevídaně otevřený obraz jedné stránky partyzánského odboje. Téměř filmová stavba románu zaujala scenáristickou a režisérskou dvojici Jána Kadára a Elmara Klose, tvůrce, kteří zásadním způsobem obohatili naši kinematografii (Obžalovaný, Tři přání, Tam na konečné, později Obchod na korze). Film Smrt si říká Engelchen měl premiéru v roce 1963, v době, kdy neopakovatelná generace našich filmařů vykročila do světa a začala oslňovat svými úspěchy. Kadár a Klos, přestože byli o generaci starší, nezůstali za svými mladšími kolegy nijak pozadu, v dokonalé tvůrčí symbióze přijali postupy i poetiku nové vlny ve svůj vlastní svébytný výraz podložený samozřejmou profesionalitou a letitou zkušeností a vznikl tak jeden z nejpozoruhodnějších filmů 60. let. Dvojí časová rovina filmu i psychologicky složitá kresba hrdiny příběhu Pavla daly mimořádnou příležitost Janu Kačerovi, jehož citlivé civilní herectví obohatilo postavu mladého, těžce zraněného partyzána, o nové a netušené duševní dimenze. Jednu ze svých největších filmových rolí (zde postava Marty) dostala slovenská herečka Eva Poláková, jejíž předčasný skon v roce 1973 byl pro slovenské divadlo opravdu těžkou ztrátou. (Česká televize)
(více)Videa (7)
Recenze (184)
Skvělá adaptace výborné knihy. (Ale jsem asi poněkud zaujatý, protože Mňačkovy texty miluju, stejně jako snímky Kadára a Klose.) Filmu se povedlo převést na plátno poměrně komplikovanou strukturu předlohy a současně přijít s řadou vlastních nápadů. Jen málokde se vidí takto skvěle zvládnutá kombinace subjektivní a objektivní kamery, takto skvělý střih. Vynikající je Liškova hudba (on snad ani jinou neskládal) a herci s Kačerem v čele také nejsou marní. Pochopitelné jsou jinak určité dramaturgické úpravy předlohy, některé však poměrně málo (pokud si správně vzpomínám, postava nacistického velitele četla v knize Ságu rodu Forsythů, nikoliv román Thomase Manna jako ve filmu - ale proč?). Nicméně: Překrásné! ()
Expresivní válečné drama o skupině česko-ruských partizánů, jehož tvůrci od prvních minut zejména skrze černobílou kameru a hudbu Zdeňka Lišky usilovně budují tísnivou a skličující atmosféru. Retrospektivně vyprávěný příběh nabídne několik silných scén, výborného Jana Kačera v hlavní roli, přesvědčivě relativizuje dobro a zlo (postavy partizánů mají daleko k jednorozměrným šlechetným hrdinům), zcela postrádá jakýkoliv patos, nemístný patriotismus, a úlevnou katarzi v závěru také raději nečekejte. Menší problém mám jen s poněkud rozvláčným tempem, kvůli němuž už tak poměrně dlouhý film bohužel subjektivně působí ještě delší. I tak ale Smrt si říká Engelchen souhrnem všech svých kvalit s přehledem strká většinu novodobých českých a slovenských filmů do kapsy... 80 % ()
Pár let po slovenské televizní adaptaci přišla stejná látka i do kin. Kadár s Klosem výborně využili společenských změn, zkrátka už si mohli dovolit víc. Květen 1945 zbavili vítězné euforie a udělali z něj čas počínající deprese. Stejně tak zpochybňují válečné hrdinství. Vznikl tak plastický obraz doby, složitější, než bylo do té doby v českém filmu zobrazováno. Kromě výborných herců s Janem Kačerem v čele je třeba vyzdvihnout práci kameramana Rudolfa Miliče a skladatele Zdeňka Lišky. ()
Na dobu vzniku velice odvážné ztvárnění skrytější strany války. Však za něj také autoři nedošli hned ocenění. Němci střílející Němce, cena lidského života prakticky žádná, vina a trest... Postavy se chovají jako lidé a ani hrdinové nemusejí mít lehké spaní. Hodně těžká deprese, o to horší, že podle skutečných událostí. ()
Je pravda, že jsem si se shlédnutím filmu dal hodně na čas, ale tohle jsem vážně nečekal. Při úvodním záběru, kdy kamera jede spolu s běžícími partizány jsem zvolal dost nepatřičně WOOOOOW!!!!! a to samé jsem občas v menší míře vykřikoval až do konce. Pro mě osobně geniálně natočené akční scény, v českém filmu nevídané, které se prostřídávali s politicky velmi nekorektními momenty ze života partyzánů. Jan Kačer zde podává jeden z nejlepších (nebo přinejmenším nejsympatičtějších) výkonů své kariéry. O skvělé hudbě Zdeňka Lišky se nezmiňuji z důvodu, že by se jednalo o v podstatě nošení dříví do lesa. Co ovšem zmínit musím, to je skvělá skladba příběhu. Kromě Markety Lazarové a Ucha (o jiném českém filmu zatím nevím, snad později) neznám žádný náš film, kde by tak výraznou roli hráli flashbacky. To je něco co velice oceňuji. No nic, suma sumárum, je to za 5* ať to počítám jak to počítám..... ()
Galerie (12)
Zajímavosti (11)
- Jan Kačer (Pavel) prohlásil: „Natáčelo se to 132 dní a já měl doma rodinu, v Ostravě celý den zkoušel, o půlnoci sedl na vlak, dojel do Prahy, tam stálo auto a odvezlo mě do Liberce, kde se točily Beskydy, ačkoliv za Ostravou byly ty opravdové. Ale pan kameraman měl v Krkonoších chatu, a tak se točilo tam. Já ten film z duše nenáviděl. Pak se stal zázrak, že byl poslán do Moskvy, a já jel poprvé v životě na festival.“ (farfalla)
- Filmovanie prebiehalo v Gottwaldove a Beskydách. Natáčalo sa aj v obci Podkopná Lhota. (dyfur)
- Po společenské satiře Tři přání (1958) dostala režisérská dvojice Ján Kadár – Elmar Klos za údajný revizionismus dvouletý zákaz tvorby v hraném filmu. Pauzu vyplnili spoluprací na projektech Laterny magiky a polyekranu, už od konce roku 1961 však začali připravovat k natáčení adaptaci autobiografického románu slovenského publicisty a prozaika Ladislava Mňačka „Smrť sa volá Engelchen“ (1959). Podobu televizního filmu mu sice hned v roce 1960 dal už Ivan Balaďa, film režisérského tandemu přišel však do příznivější doby politického i kulturního tání. (Letní filmová škola)
Reklama