Tam na konečné

„Poslyšte, to je zvláštní, my se skoro vůbec neznáme.“ – „Nic si z toho nedělejte, to bude asi tím, že bydlíme vedle sebe.“ Tak tomu říkám hořké drama. Několik smutných osudů obyvatel jednoho baráku na Konečné, přičemž naděje na zlepšení je tak nějak v nedohlednu. Žádné velké příkrasy, naopak, téměř konstantní deprese, jen malými chvilkami střídaná něčím lehounce úsměvným. A krom jiného lze v díle cítit překvapivě silnou pánskou sebereflexi, protože snad každá mužská postava něčím trápí ženské hrdinky, ať už kvůli „nemorálnímu“ přístupu (Rážův lékárník, opravdu výborně zahraný Růžkův opilec), či nějakému drobnějšímu nedostatku (menší role Kemra a Haničince), na druhou stranu v každém z „hříšníků“ zbylo místo i pro trochu té lidskosti nebo zkrátka něčeho, díky čemu se do nich lze alespoň trochu vcítit (tedy, pokud vůbec chcete, že). Na konci si už ovšem tvůrci dovolili nalít divákovi do žil i trochu té optimističtější krve (i když nějakou tu hořkost přibalit nezapomněli) a samotný závěrečný záběr spolu s Liškovou hudbou je moc pěkný. Silné 4*, škoda toho až příliš čitelného příběhu a zbytečně moc šablonovitého Martince, jinak velká spokojenost. „Vy to máte dobrý, všichni, jako ve škatulce, tady je dobro, tady je zlo a uprostřed je čára, že? Ale já po tý čáře chodím! Rozumíš? Nerozumíš, viď? Vono to není v žádný příručce.“ (20.07.2015)

V prostém příběhu obyvatel jednoho pražského činžáku kdesi na konečné stanici tramvaje, vyprávěném v rámci čtyř dnů z různých ročních období, se autorům podařilo bohatě vykreslit několik znamenitých profilů dnešních lidí. Všechny motivy filmu jsou vlastně soustředěny na osudy dvou dětí: jednoho nenarozeného, o kterém se těžce rozhoduje, zda se vůbec má narodit, a jednoho opuštěného, jehož otec je opilec. I když ve filmu nejde o žádné tzv. velké problémy, cítíme, že problémy, kolem kterých se točí děj, jsou jedny z nejdůležitějších: problémy vzájemného vztahu lidí. Film se nesnaží dát žádný recept. Autoři se však nad nimi velmi svědomitě zamýšlejí a řeší je, arciť jen v rámci příběhu svých hrdinů. Skvělé režijní vedení, vytvářející podmanivou atmosféru světa, jehož se divák stává takřka osobním účastníkem, a vedoucí herce k realistickým, pečlivě odstíněným výkonům, při nichž zapomínáme na tvář známého herce a uvědomujeme si osobnost a životnost umělecké postavy, umocňuje příběh v dílo, které zanechá hlubokou stopu nejen u diváků, ale i v naší současné filmové produkci. (Filmový přehled č. 49 / 1957) // Aškenazyho původní předloha je výborně rozparcelována do několika ucelených monodramat, atmosféra vyhnaná na ostří nože a celku dominuje obdivuhodný "opilecký" výkon fantastického Martina Růžka. (08.03.2012)

Kvalita filmu vynikne na pozadí doby, v ktorej bol nakrútený a pri porovnaní s filmami, ktoré boli v tých rokoch dokončené. Pohľad dnešného diváka, bez nostalgickej veľkodušnosti pre pamätnícke filmy, bez akceptovania doby a podmienok ich vzniku, odhalí schématickosť scenára, nedotiahnutosť pri realizácii a množstvo ďalších nedostatkov, ktoré neprekryjú ani niektoré výborné herecké výkony. Slabšie tri hviezdičky vyjadrujú celkový dojem, ktorý som z filmu mal. (09.03.2010)

Zachycení každodennosti 50. let z pohledu obyvatel jednoho činžáku. Adresa na periferii města hraje ve finále podstatnou roli. Ludvík Aškenazy vytvořil pestrou škálu postav, jejichž osudy se prolínají. Příběh symbolicky vrcholí v čase vánočním. Při komorní oslavě dvou osamocených žen se plánovaný pláč mění díky Vlastovi Burianovi v smích, ale nakonec stejně vyplavou na povrch slzy. Působivá je scéna v kostele, kdy se otec (Martin Růžek) modlí společně se svou dcerkou (Karlička Svobodová). Její naivní otázky "A potom?" konfrontují bezstarostnost dětství s problémy dospělých. Zajímalo by mě, jestli ty-vy-kání mezi Marunou (Jana Dítětová) a vojákem mělo nějaký umělecký podtext, nebo to byla jen nedůslednost tvůrců... Hudba: Zdeněk Liška. "Mezi dobrem a zlem je čára. A já po tý čáře chodím," říká alkoholik Pešta (Martin Růžek). (20.01.2010)

Drobné glosy ze života na pražské periferii zasazené do průběhu jednoho roku. Nejde ani o sociální drama ani o kritiku společnosti, ale o datailní pohled do soukromí nesený v duchu realismu. Navzájem se prolínající příběhy odkrývají obyčejné všednodenní příběhy, které jsou velice dobře zvolené - osamnělá manželka, studentka, babička s vnučkou, opilec, starčší bezdětný pár ... Výběr postav a jejich vykreslení je ostatně silnou stránkou všech filmů dvojice Kadár/Klos. I mezi optimistickými snímky předválečné éry se začínají objevovat filmy zachycující život jaký je, bez zbytečného romantizovaní nebo snahou o humorný pohled na vážné stránky lidského bytí. To čím by Batalion v předválečné kinematografii stává se Tam na konečné v době poválečné a před nástupem nové vlny. (17.06.2015)