Tam na konečné

Tvůrčí spojení režisérské dvojice s Aškenazyho základem přináší v roce Cabiriiných nocí skvostný kontapunkt k tehdejší evropské vrcholné tvorbě a k vystřízlivění z největšího dobového nadšení ve východním bloku. Kontrastní motiv (dnes obvykle nedešifrovaný) induvidualistické ztracenosti proti masovému nadšení je dalším pojítkem s poválečným existencialismem. To vše z prostředí, které bylo akčním radiem mého dětství v dobách sice o hodně pozdějších, ale stále v situaci, kdy se hranice periferie posunula jen o pár stovek metrů dál. Cestu tramvají z titulků bych klidně protáhnul na samostatný celovečerák. (25.10.2014)

Příjemně patetický povídkový film s nostalgií padesátých let v rouše Liškovy skvělé hudby. Nepříjemně samolibé hovado Vladimír Ráž a sladce něžná Eva Očenášová, vytváří zajímavý pár ve svém nešťastném příběhu, jehož osud je cítit již od prvních chvil. V této baladě na mužské sobectví nevidím hereckých slabin a všichni naši mistři odvádí vynikající práci. (08.10.2013)

Nenápadná, ale pohlcující sonda do života lidí z obyčejného činžáku stojícího na periferii světa, říznutá trochou psychologie a špetkou neorealismu. Kadár a Klos natočili působivý film opřený o perfektně napsané a ještě lépe zahrané charaktery. Vladimír Ráž se role alibistického zmetka zhostil s takovou bravurou, až se mi z něho otvírala kudla v kapse. Snímek je pádný argument k mému názoru, že výborné filmy se u nás točily ve všechno obdobích, dokonce i v těch zamořených budovatelskými dramaty a zoufale šablonovitými agitkami. (27.07.2022)

Perfektní herecké výkony v čele s Evou Očenášovou, Vladimírem Rážem (který je tu tak věrohodný, že by potřeboval pár facek) a Martinem Růžkem, to vše v Aškenazyho propracovaném scénáři, v němž mi trochu přebývala jen romance s pilotem, a ve zručné režii Jána Kadára a Elmara Klose. Hudba Zdeňka Lišky, debutujícího v celovečerním filmu, je už už tady prostě úžasná a například když ve scéně v kostele rozburácí varhany, je to drama více než stoprocentní. (05.04.2020)

Zachycení každodennosti 50. let z pohledu obyvatel jednoho činžáku. Adresa na periferii města hraje ve finále podstatnou roli. Ludvík Aškenazy vytvořil pestrou škálu postav, jejichž osudy se prolínají. Příběh symbolicky vrcholí v čase vánočním. Při komorní oslavě dvou osamocených žen se plánovaný pláč mění díky Vlastovi Burianovi v smích, ale nakonec stejně vyplavou na povrch slzy. Působivá je scéna v kostele, kdy se otec (Martin Růžek) modlí společně se svou dcerkou (Karlička Svobodová). Její naivní otázky "A potom?" konfrontují bezstarostnost dětství s problémy dospělých. Zajímalo by mě, jestli ty-vy-kání mezi Marunou (Jana Dítětová) a vojákem mělo nějaký umělecký podtext, nebo to byla jen nedůslednost tvůrců... Hudba: Zdeněk Liška. "Mezi dobrem a zlem je čára. A já po tý čáře chodím," říká alkoholik Pešta (Martin Růžek). (20.01.2010)