Tam na konečné

Jeden z důkazů, že zlatá šedesátá v našem filmu nepřišla po období temna, ale měla na co navazovat. Lyrizující snímek ovlivněný italským neorealismem vypráví obyčejné příběhy lidí žijících v jednom domě na pražské periferii. Přitom sám dům je natolik pozoruhodný, že posloužil jako ideální filmová lokace. Ludvík Aškenazy dodal citlivě napsaný scénář, Ján Kadár dobře zvládal práci s herci, neherci i dětmi a u hraného filmu začínající Zdeněk Liška začal odkrývat svůj potenciál. Z období 50. let je to takový malý nenápadný klenot. (22.12.2019)

„Poslyšte, to je zvláštní, my se skoro vůbec neznáme.“ – „Nic si z toho nedělejte, to bude asi tím, že bydlíme vedle sebe.“ Tak tomu říkám hořké drama. Několik smutných osudů obyvatel jednoho baráku na Konečné, přičemž naděje na zlepšení je tak nějak v nedohlednu. Žádné velké příkrasy, naopak, téměř konstantní deprese, jen malými chvilkami střídaná něčím lehounce úsměvným. A krom jiného lze v díle cítit překvapivě silnou pánskou sebereflexi, protože snad každá mužská postava něčím trápí ženské hrdinky, ať už kvůli „nemorálnímu“ přístupu (Rážův lékárník, opravdu výborně zahraný Růžkův opilec), či nějakému drobnějšímu nedostatku (menší role Kemra a Haničince), na druhou stranu v každém z „hříšníků“ zbylo místo i pro trochu té lidskosti nebo zkrátka něčeho, díky čemu se do nich lze alespoň trochu vcítit (tedy, pokud vůbec chcete, že). Na konci si už ovšem tvůrci dovolili nalít divákovi do žil i trochu té optimističtější krve (i když nějakou tu hořkost přibalit nezapomněli) a samotný závěrečný záběr spolu s Liškovou hudbou je moc pěkný. Silné 4*, škoda toho až příliš čitelného příběhu a zbytečně moc šablonovitého Martince, jinak velká spokojenost. „Vy to máte dobrý, všichni, jako ve škatulce, tady je dobro, tady je zlo a uprostřed je čára, že? Ale já po tý čáře chodím! Rozumíš? Nerozumíš, viď? Vono to není v žádný příručce.“ (20.07.2015)

Náhodou jsem viděl jen kousek, kdy Martin Růžek s malým dítětem vcházejí do kostela (sv. Mikuláše?) a Růžek se pohrouží v modlitbu tak, že si nevšimá dítěte. Tato scéna je natočena velmi dobře a věrohodně, tehdy ještě se tohle chápalo... Jinak se zdržuji dalšího komentáře a hodnocení. Dívat se na celý film se mi nechce, odrazují mne jména Kadár, Klos, Aškenazy a hlavně ta 50.léta... (17.06.2015)

Zachycení každodennosti 50. let z pohledu obyvatel jednoho činžáku. Adresa na periferii města hraje ve finále podstatnou roli. Ludvík Aškenazy vytvořil pestrou škálu postav, jejichž osudy se prolínají. Příběh symbolicky vrcholí v čase vánočním. Při komorní oslavě dvou osamocených žen se plánovaný pláč mění díky Vlastovi Burianovi v smích, ale nakonec stejně vyplavou na povrch slzy. Působivá je scéna v kostele, kdy se otec (Martin Růžek) modlí společně se svou dcerkou (Karlička Svobodová). Její naivní otázky "A potom?" konfrontují bezstarostnost dětství s problémy dospělých. Zajímalo by mě, jestli ty-vy-kání mezi Marunou (Jana Dítětová) a vojákem mělo nějaký umělecký podtext, nebo to byla jen nedůslednost tvůrců... Hudba: Zdeněk Liška. "Mezi dobrem a zlem je čára. A já po tý čáře chodím," říká alkoholik Pešta (Martin Růžek). (20.01.2010)

Krásný film, ale nechápu, proč jej TV ještě nikdy nezařadila do svého vysílání. Možná, že je špatná kopie, ale též dost možná, že se zodpovědné osobě za program, prostě nechce hledat v archivu. Ale film si určitě zaslouží vyjít na "světlo boží" z útrob České televize. I dnes by měl divákovi co říci. (14.01.2010)