Tři přání

Příjemná pohádka, která vyrukuje se zbraní nazvanou satira a milým dědečkem, který nevinně nabídne hodnému muži tři přání, ale ještě netuší co tím způsobí. První dvě přání si hlavní hrdina nepromyslí a ani neužije, protože v dědečka nevěří a promarní je na nesmyslech, které mu mají dokázat, že dědeček opravdu má schopnost plnit přání. To co se začně dít po vyřknutí posledního přání je čistá satira a kritika doby perfektně vytvořená až do detailů. Naštěstí konec filmu není jako z pohádky a na kopci nezazvoní zvonec. (04.06.2006)

Pohádková satira ze současnosti, to nebyl v roce 1958 žánr, který by pasoval do dobou žádaného mustru ideologického schematismu. Režijní dvojice Kadár - Klos se o tom záhy trpce přesvědčila, když jejich snímek Tři přání putoval na příkaz stranických kulturtrégrů do trezoru a autorům byla na pět let prakticky znemožněna další tvůrčí činnost. Snímek, jehož scénář napsal Vratislav Blažek a který nenapadal vlastně nic jiného než neochotu mocných k elementární sebekritice, byl v předpremiéře promítnut na I. festivalu československých filmů v Banské Bystrici (únor 1959). Zde se dostal pod kritickou palbu zastánců tvrdé schematické linie, kteří za společensky škodlivé označili ještě dalších sedm filmů (mezi nimi i Helgeho Školu otců a Krškovo psychologické drama Zde jsou lvi). Snímek byl do kin uvolněn až v roce 1963. Tehdy také začala vrcholná etapa Kadárovy a Klosovy tvorby, završená oscarovým Obchodem na korze. Filmový kritik A. J. Liehm později potvrdil, že titíž lidé, kteří v osmapadesátém roce Tři přání jako na povel zatracovali, v třiašedesátém hovořili o filmu jako o ztracené síle a přežitku. To však nic nemění na skutečnosti, že PŘÁNÍ patří v rámci žánru komediální alegorie k nejvyspělejším a nejzdařilejším dílům. Samotný film pak ozvláštňuje i ústřední dvojice složená ze dvou chorvatských herců (Rade Marković a Tatjana Beljaková), znamenitá je další varianta dobrotivého stařečka v podání Bohuše Záhorského. Dnes s odstupem padesáti let působí ústřední motiv tohoto filmu jako neškodná anekdota. Avšak na konci padesátých let, kdy doznívala atmosféra politických procesů a kdy za pouhý náznak kritiky hrozil žalář, tomu bylo naopak. A proto i zdánlivě malé hrdinství je ve výsledku velkým činem. (23.01.2009)

Tento film je mimořádně povedený. Vzhledem k tomu, že je nadčasový, je aktuální i dnes. Když jsem ho viděl jako malý, byla to pro mě taková pohádka pro dospělé. Skutečný smysl filmu jsem odhalil o něco později. Film jsem viděl už mnohokrát a ku podivu mi nečiní žádné obtíže se něj podívat kdykoliv znovu a znovu. (28.10.2019)

Právník Petr Holeček jede tramvají, ze slušnosti uvolní místo dědečkovi a on se z něho vyklube dědeček z pohádky chtíc mu za tento chválihodný čin splnit tři přání. Věřili byste mu to a nebo ne jako Petr? Pohádkový satirický příběh se odehrává v době socialistického realismu, ale, co si budeme povídat, tohle by se mohlo odehrát v jakékoliv době. Příběh věrně poukazující na charaktery člověka co se týče žití každého z nich. “Kdybych si přál ´oslíčku, otřes se!´, to byste splnit nemohl, že?” “No to bych nemohl. Co by na to řeklo ministerstvo financí? To jsou valuty, chlapče.” Touha po penězích provází lidstvo od dob jejich zavedení a vlivem toho každý touží po tom, aby se měl dobře. A právě takové přání Petr měl, bohužel až to poslední, neboť ty dvě předchozí vlivem nevíry k pravdomluvnosti dědečka zbytečně promrhal. Společnost ukázaná přesně tak, jaká skutečně je. Každý žije pouze ze svého platu, který není zrovna lecjaký a tak na mnohé představy prostě nejsou. Každý má svůj určitý životní sen, touhy a přání, které se bohužel ne a ne splnit. Mít vlastní byt, auto, dovolenou u vody a samozřejmě spoustu peněz. Pohádkový dědeček Petrovo manželství tímto sice obohatí, ale to neznamená, že by jim okamžitě kvetlo štěstí a spokojenost. Naopak. Objeví se ta nepříjemná nezničitelná lidská závist a vliv doby. Problémy se začnou kupit a dokonce kariérně odnášet i Petrovi přátelé a to jenom proto, že se snažili zcela obyčejným lidským přístupem něco získat. “Nejde o to co řekl. ale co mohl říct!” Jak jednoduché to Petr měl. Stačilo si jen přát. Jenomže co dál? Finále je skutečně po psychologické stránce daného myšlení člověka naprostým vrcholem všeho dění, dokonce obracející se i na diváky. Co byste si přáli vědouc, že sice pomůžete svým přátelům, ale za cenu ztráty veškerých věcí získaných právě od pohádkového dědečka? Zazvonili by jste a nebo ne? "Víš, to máš tak, milej Petře, každá pohádka je v podstatě krutá; tu a tam někoho odmění za dobrej skutek, ale jinak: co je jí do lidí? Já přece nemohu odstranit všechny křivdy na světě, abys ty mohl být spokojený." Snímek ve své době hodně narazil, protože ve zkvétajícím socialismu se přece všichni měli dobře a byli šťastní i bez pohádkových kouzel. Narazil i humor. Hlášek je tu opravdu hodně, ale jsou ze života a tím mají k realitě více než blízko. "Ale kdyby každý, rozumíte, dědo, kdyby každý vždycky a všude promluvil otevřeně..." "Psst!" "...tak si u nás za pár let všichni žijeme jako v pohádce." "Začíná ti to myslet, chlapče, a já tu začínám být zbytečný." Nejenže se jedná o nestárnoucí snímek ze světa lidského bytí, životního soužití a názorové rozmanitosti, ale je skutečně plně nadčasový. Na tohle nemusí být ani doba socialismu. Takhle vystihnout reálný život se ještě nikomu nepodařilo a kupodivu do dnešních dní nebyl ani překonán. Takže nelze jinak, než něco takového považovat za mistrovské filmové dílo, které poučí i pobaví. (13.09.2020)

Námět: Vratislav Blažek. Ve své době opravdu neskutečně odvážná kritika reálného socialismu, kterou stěží mohla zamaskovat pohádková nadsázka. Takže ji mocipáni na pět let strčili do trezoru. Naštěstí příběh o byrokracii a o obraně proti pokušení funguje i dnes. A to i díky kouzelně zmatenému dědečkovi (Bohuš Záhorský). Obsazení ústřední manželské dvojice jugoslávskými herci mi nevadilo, svou socialistickou tvář nastavili věrohodně. (08.07.2008)