Čtverec

Domnívám se, že výjimečnost tohoto filmu spočívá primárně v tom, jak na poměrně nekomplikované zápletce dokáže ukázat složitost některých problémů (tohle se ale vlastně dá říct i o ostatních Östlundových filmech). Nejvíc jsem si pochopitelně užil scénu s divokým zvířetem. Válel jsem se smíchy a říkal si, jak trefné to je. Méně příjemné pak bylo, že se u mne objevily jisté pochybnosti ohledně mého vlastního jednání, v případě, že bych, nedejbože, byl účasten podobné performance. (13.07.2019)

Né vždycky příjemné a celkem dlouhé pokoukání, které mi nejvíc přípomínalo průsečík Velké nádhery a Toniho Erdmanna. Östlund se totiž jednak pohybuje na té tenké hraně mezi kritikou a adorací snobského a povrchního života a umění a jednak také vystavuje své postavy značně trapným sociálním situacím. Obojí navíc zvládá docela s přehledem. Skvělou, pedantskou filmařinou estetizuje a podrývá vše potřebné, všechny ty hraniční momenty má skvěle odpozorované a s potěšením často ulpívá v situaci o něco déle, než je divákovi při sledování příjemné. Je pravda, že má trochu tendenci přebíhat od jednoho ke druhému, ale celkový zážitek z filmu mi to nijak dramaticky nezničilo. 7/10 (27.02.2018)

U mě především zabodovala desetiminutovka Terryho Notaryho, okolo kterého jsem čekal, že se bude film více točit (plakát), ale ona je to jen dost rozvleklá satira, točící se okolo kurátora galerie Christiana, kritika na současnou švédskou vyšší třídu, liberálnost a svobodu slova, zodpovědnost, kde všechno to snobství kontrastuje s chudobou žebráků, všechna prázdnota a pseudo-artovství muzeií, galerií a současného "umění", které je fundamentálně o ničem, kontrastuje s tím, jak je Notaryho opice naopak absolutně autentická. Určitě ne špatné, ale dost rozvleklé v tom, co chce říct. (17.03.2018)

Na Čtverec jsem vyrazil do Pardubického filmového klubu hlavně ze zvědavosti, abych viděl film, který ovládl letošní Cannes. A musím říct, že moc nevím jak to mám hodnotit. Za celou dlouhou stopáž jsem tomu nemohl přijít tak úplně na chuť a i když si čím dál tím víc po konci filmu uvědomuji na co se Östlund snaží narážet, stále se mi tam toho spoustu zdálo zbytečného a mnoho scén vyznívá do ztracena, to ovšem neplatí o scéně v níž exceluje Terry Notary. Jinak je to řemeslně skvělé a Claes Bang v roli Cristiana je pro mě velice příjemné překvapení. Slaboučké 4*. (20.11.2017)

Díky tomu, že se mi poštěstilo od Östlunda zhlédnout i jiný jeho film (Vyšší moc), jsem byl zhruba připravený na to, co mě může čekat, a také se mi podařilo celkem rychle navyknout atmosféře snímku a jeho hlavním myšlenkám. Režisér si i tentokrát bere na paškál současnou (západní) společnost, jen těch jednotlivých témat je o něco víc. Nejistá role dnešního muže, hrdinství versus strach, vynucovaná pomoc, tížící svědomí a zodpovědnost, vlastní trapnost, snobské umění (a společnost), moderní technologie, uhozená politická korektnost (nejen ve Švédsku)…a řada jiných věcí k zamyšlení (bohužel místy až zahlcení), na které tvůrce nahlíží optikou satiry, mnohdy originální, absurdní, kousavé (až nepříjemné) a vtipné (vede použitý kondom). Já se opět převážně bavil (líbí se mi, jak se Östlund vyžívá v trapnosti svých postav), škoda jen, že některé scény u mě úplně nepadly na úrodnou půdu (např. opice či odpadky). S koncem to znovu nebylo úplně slavné, ale lepší než u Vyšší moci. Celkově to vidím na silné 4*. (25.11.2018)