Quills - Perem markýze de Sade

Ze zastrčené linky šedivého filmového průmyslu se vynořil hříšně provokující snímek s křehce romantickou rozinkou uvnitř. Z šedi věku rozumu se vynořil Donatien Alphonse-Francois de Sade s tváří excelujícího Geoffreyho Rushe, aby nás usvědčil z pokrytectví, zbabělosti a zapírání své skutečné podstaty. Pohledná pradlenka Kate Winsletová pašuje v běli naškrobených prostěradel markýzova nejnovější díla a způsobuje, že Joaquin Phoenix (kde jsou ty časy, kdy jsem za nejvíc sexy kněze před kamerou považovala Richarda Chamberlaina) tiše proklíná čerň kněžské sutany na svém těle. A Michael Caine má díky všem, kteří nerespektují zavedená pravidla, natolik rudo před očima, že je odhodlán zatnout markýzovi tipec jednou provždy. Z toho všeho plyne, že se jedná o film vskutku barvitý. Nebudu-li brát zřetel na to, že skutečný de Sade byl zřejmě spíš než co jiného politováníhodný cvok, nikoli sarkastický démon pronikající ostřím svého vtipu i jiných nástrojů až k nervům blazeovaně se tvářící společnosti, a že Quills je vším možným, jen ne historicky věrným portrétem posledních let této nejednoduché osobnosti, našla jsem v něm fascinující a zábavnou společnost, která mi dala poměrně dost námětů k zamyšlení a svým pojetím ne/morálnosti, ne/normality a ne/průměrnosti mi příjemně připomněla některá Formanova díla, hravě mě přinutivší držet palce lidem, kteří by ve mně v reálném životě asi moc velké sympatie nebudili. A dočkala jsem se k tomu i překvapení v podobě romantické linky, kterou bych tady vskutku nečekala a nedožadovala se jí, ale Coulmierovi a Madeleine to bylo srdečně jedno a přiměli mě prohlásit, že svým velmi osobitým způsobem je Quills jedním z nejsilnějších a nejdojemnějších milostných příběhů, které znám. Honem zpátky k markýzovi, než se začne dožadovat mé krve (té se bude dožadovat tak jako tak, ale abych u toho netrpěla až tak moc): díky Rushovi, dalším skvěle obsazeným hercům, zmáknutému scénáři a důsledné režii je Quills filmem napínavým, strhujícím, zábavným a přes všechny ty koity post mortem, exkrementální řešení nedostatku psacích potřeb a vyříznuté jazyky také subtilním a dojemným příběhem citů skrytých pod nejrůznějšími typy masek. Jak jsem si to teď po sobě přečetla, zní to pěkně zvrhle - ale kdyby nic jiného, jsem v dobré společnosti. (26.11.2007)

Obrazovo a herecky brilantné. Ale obsahovo rozporuplné. Cynizmus a provokácia sa bijú s dramatickou romantikou a dôveryhodnosťou vzťahov. Zmiešané pocity z neuvážene premiešaného koktejlu. Tvorcovia si zrejme mysleli, že táto obsahová rozporuplnosť zaistí filmu nevyhnutnú kontroverziu. To možno zaistila. Ale k jeho kvalitám neprispela. (18.04.2003)

Skvělé, úžasně zábavné, žádné zbytečné psychologizování. Podle psychoanalytiků máme v životě jen dvě možnosti: stát se "homo perversio" (ve filmu též citováno) a "homo hystericus". Ten první "homo" se oddává ("nezřízeně") svým tužbám ("perverzím"), přitom však strádá nepokojem, ostrakizací, někdy i psychosomatickým tlakem. Ten druhý se jich (často ostentativně) vzdává a žije běžným všedním životem, plní si své povinnosti a dbá na svá práva, přičemž se jeho tužby propadají do hysterických fantasmat, která mohou v určitých situacích explodovat do nějakého druhu psychotického náslilí. Většina lidí se vklíňuje někam do mezer a pak zjišťuje, že ani kompromisy nikam nevedou (k Lacanově jouissance). Pozn: 1. Za homo perversio se označuje i Slavoj Žižek, nejspíš z obav, aby ho nikdo nepokládal za homo hysterika. 2. Kdyby nebylo markýze de Sade, musel by jím být někdo z nás! 3. (B)lázeňské divadlo a kapela, dialog Markýzy a Collarda, stejně tak jako Markýze a Coulmiera - vskutku akční film. 3. Sadova (nikoli sadistická) perveze = tajné společenství ve dvou. 4. Jdu na zahradu, "aby se mi rytí také vyplatilo"... Ještě něco jako shrnutí (Jean Boudrillard: O svádění, str. 151): "Perverzní osoba se ve svádění mýlí, neboť se ho snaží kodifikovat, zavádět pravidla, uzavírat pakty, a tím ničí jeho základní pravidlo, pravidlo tajnosti, které nesmí být nikdy vysloveno." (06.06.2017)

Nemuzu jinak - ja uz od zacatku tusila, ze mi tu celou dobu unikalo mistrovsky dilo (a vzhledem k hodnoceni koukam i nedoceneny). Co tu budu basnit o hercich, to uz vystihli vsichni ostatni, kazdopadne musim rict, ze pokud bych se pozapomnela s knezem, muj mily sympatak Jeremy Irons z Misie by utrel... :) (31.01.2008)

Možná i tři hvězdy, ale poselství toho filmu je dávno stará vesta a pozitivní pohled na markýze prasáka taky. Za bolševika by to ovšem fungovalo skvěle, všechny ty posunuté významy a přenesené aktualizace apod. V permisivní, v podstatě liberální společnosti to nutně musí zapadnout. Hm. Ale co třeba v Polsku? Co na to dva zaprdění dioskúrové v tamní vrcholné politice? (04.07.2007)