První člověk

Damien Chazelle je můj hodně oblíbený režisér a stále do něj vkládám velké naděje. To jen tak na úvod. First Man je pro mě od něj nejslabší kousek. Přitom kdyby byl celý film jako poslední čtyřicetipětimutovka, tedy strhující, pečlivě seřízená labužnická hudba Justina Hurwitze, která tomu dodává pořádné grády a jednoduše vesmírně okouzlující, byl by to pro mě film roku a v mžiku bych zapomněl na všechny ty Gravitace i Interstellary. Jenže autor scénáře viděl Howardovo Apollo 11 a tak to bylo třeba trošku ozvláštnit, a hodně se tu zabrušuje do tématu rodiny, ztrát přátel i spolupracovníků a vykreslení nerozhodnosti a nejniternější emoce toho pána vepředu, tedy Ryana Goslinga čili Neila Armstronga. A na mě to bohužel nefungovalo. Dokonce jsem se citelnou část filmu už velmi nudil a toužil jsem už konečně po onom slibovaném startu raketoplánu, při kterém jsem věděl, že mladý režisérský talent přímo dupne na plyn. Co se týče technického provedení, je První muž vyloženě ze staré školy, přímo v Nolanově stylu. Je točený na 16ti a 35ti mm film a technofilové si vyloženě vychutnají libovolnou scénu z vesmíru, nejlépe samozřejmě na co největším plátně, přičemž věřím, že v technické kategorii tento před-oscarový snímek pobere zaslouženě vše možné. Já od toho možná čekal něco jiného (je to jako když jdete na psycho film matka! a první hodina je naprosto o ničem), bohužel jsem částečně zklamán a ačkoliv jsem velmi balancoval na hranici tří a čtyř hvězdiček (zejména v závěrečném v aktu), nakonec tomu více přihodit nemůžu a řekl bych, že v televizi to za pár let bude o to horší zážitek, pro každého. (05.10.2018)

Příliš mnoho zajíců, myslivcova smrt. Pod dokonalým povrchem nečekaně banální "sdělení" o tom, že ženy astronautů trpí a že nejlepší astronauti jsou ti, jejichž emocionální projevy se nejvíce blíží strojům. Výjinečné jsou scény z letadel a raket, jejich střihové a zvukové řešení, kdy je vše zabíráno z perspektivy Armstronga, protáčející se číslice na přístrojích, ven vidíme jen malým okénkem - bohužel ale kromě finální cesty na Měsíc, která je naopak řešena "normálně epicky" a film v této fázi už příliš spěchá, uvědomujíce si, že diváci už sedí v kině přes dvě hodiny. Rezonovaly ve mě jen Armstrongovy reflexe smrti, vrcholící Kennedym v televizi, to bohužel ale není ústřední linie vyprávění. Měli vsadit víc na filosofii, než na emoce. (11.10.2018)

Damien Chazelle je jeden z nejzajímavějších mladých filmařů současnosti a sám nevím, jestli je lepší jeho Whiplash nebo La La Land. Každopádně díky těmhle dvěma filmům ukázal, že nehodlá být zaseklý u jednoho jediného žánru, takže jsem se na biografii Neila Armstronga a příběh o dobývání Měsíce dost těšil. A částečně jsem dostal přesně to, co jsem čekal a chtěl. Technicky dokonalý film, kterému sluší velké plátno v IMAXu, má skvělou kameru i zvuky a hudbu, díky které není problém bát se při startu Apolla 11 podobně jako u regulérního hororu. Kouká se na to skvěle. Chazelle se ale pokouší vyprávět možná až příliš mnoho věcí, které se okolo celé události odehrály, a těch příběhů pilotů, inženýrů a rodin je tu zkrátka moc. Tak moc, že spousta z nich vyšumí do ztracena a dějově nikam zásadně nevede, nebo nemá takový emocionální dopad, jak by asi tvůrci chtěli. Celkově jde ale pořád o film, který je nutné vidět a pokud možno v co nejlepším a největším kině. V něm se První člověk může srovnávat s Gravitací nebo Intestellarem. Minimálně po té technické stránce. (04.10.2018)

Chazelle rozhodně nezklamal, zároveň však ale jeho letošní kousek na čele mé topky bohužel nebude. Audiovizuálně se zase jedná o špičku a vyprávění obrazem i zvukem je u tohoto stále mladého talentu na takové úrovni, že se mu aktuálně vyrovná málokdo. Opět zaujme hudba Justina Hurwitze se skvělým ústředním motivem, audio podkres burácivých raketoplánů i vesmírného ticha a nezaostává ani roztřesená, subjektivní kamera Linuse Sandgrena, který loni dostal Oscara za La La Land. Tentokrát nám ukazuje, co asi tak vidí piloti a astronauti, když se potácejí na hraně atmosféry, a jistě vás nepřekvapí, že je to dost znepokojivý pohled i pro silné žaludky. Potud tedy vše v pořádku, avšak příběh roztažený na téměř dvě hodiny místy nudí, obzvláště nutná rodinná linka na mě nevyzněla zdaleka tak silně, jak by měla. V některých chvílích tak sledujeme až procedurální drama ve stylu Apolla 13 (akorát s mnohem decentnější patetičností, přece jen jsme se od rozmáchlých devadesátek trochu posunuli), ale hluboký lidský příběh a emoce na mě tentokrát prostě moc nefungovaly. Škoda. Potěší ještě šedesátkový vizuál a povedená atmosféra, ale od tvůrce La La Landu bych přece jen doufal v něco trochu víc. Ale to je spíš můj problém, První člověk bezesporu výborný je. (25.10.2018)

Damien Chazelle se již ve svých 32 letech stal jedním z nejúznavanějších režisérů současného Hollywoodu. K jeho Whiplashovi mám sice pořád své výtky ale jeho La La Land mi 2 roky nazpátek udělal neskutečnou radost a navíc se ve svých 32 letech stal nejmladším držitelem Oscara za režii. Jakmile tedy oznámil, že jeho nový snímek První člověk bude biografie Neila Armstronga a bude pojednávat o celém procesu, který předcházel Apollu 11, na místě se objevila zvědavost jelikož La La Land je vizuálně vypiplaná věc a navíc dopodrobna dokázala vysvětlit o čem je život.Chazellova novinka je konečně tady a..... opět je to neuvěřitelná pecka. La La Land mám sice pořád o trochu radši, První člověk se ale už teď pravděpodobně novou klasickou a mistrovským dílem. Po Whiplashovi a La La Landu, kteří sázeli především na hudbu, Chazelle přeskočil do odlišného žánru a řadí se tak po bok Stevena Spielberga nebo Christophera Nolana, jejichž každý film je jiný a funguje sám o sobě. Zatím co La La Land byl film plný života, První člověk je celkem depresivní záležitost a na sluníčkovou událost v roce 1969 hází trošku temný stín. Film sází na hodně klaustrofobických scén (několik scén se odehrává z pohledu první osoby a divákovi se z toho občas motá hlava). Nečekejte ale další Gravitaci nebo Interstellar- První člověk sází především na dialogovou část, opět geniální hudbu Justina Hurwitze a depresivní pohledy z kokpitu. Vesmír se tu nestává zajímavým postem ale naopak místem na, které by se pravděpodobně nikdo vydat nechtěl. Problém by mohl kvést v tom, že všichni nějak tuší jak úspěšný nakonec let Apolla 11 byl a mohlo by se tedy zdát, že napětí chybí. Jenže, Chazelle dokáže scény kdy jde astronautům o život přesto prodat a divák má o ně strach. Především o Neila Armstronga, kterého hraje Ryan Gosling a pravděpodobně si konečně dojde pro Oscara. Claire Foy pak hraje Armstrongovu polovičku a daří se jí svému manželovi zdatně sekundovat. A to není vše- Kyle Chandler, Corey Stoll i Jason Clarke zase dokázali prodat svoje postavy a potvrzují svůj stav sympaťáků. Především na konci se poté film stane úspěšnou žďímárnou slziček a dokáže prodat pravděpodobně jeden z nejlepších rodičovských vztahů. A celé přistání na měsíci je jedno velké žůžo labůžo. Chazelle prostě opět natočil pecku a potvrzuje svůj stav jakožto jednoho z nejlepších současných režisérů Hollywoodu. Velký palec nahoru, těším se na druhou projekci v IMAXU! (11.10.2018)