Najal jsem si vraha

Kaurismäkiho začínam mať ako tvorcu stále radšej a radšej. Jeho looseri sa snažia vymaniť so sociálneho bordelu a nájsť svoje šťastie skrze jednoduché cesty a riešenia. Léaud je geniálny. Jeho výraz a gestá hovoria častokrát za všetko a dodáva filmu Francúzsku eleganciu aj napriek tomu, že je to film odohrávajúci sa v Anglicku a natočený Fínom. Páčil sa mi drobný humor, pekne a nenásilné dejové zvraty a elegancia s akou režisér ukočíroval príbeh do samého konca. Je to jednoduchá zápletka, ale v rámci možností veľmi pekne rozvetvená a vypovedajúca o sociálnych problémov jednotlivcov možno viacej, ako film priamo zameraný na túto tému. Kaurismäki sa totiž vyhol popisnosti a pritom zostal svojský a úsmevný. (24.09.2014)

Kaurismäkiho hra s filmem-noir. Tradičně málomluvní osamělí hrdinové v ošuntělých ulicích a bytech Londýna rozehrávají zápletku jak ze situační komedie, která sice vypadá vážně, ale autor na diváky neustále pomrkává a i díky tomu je film, který začal jako existenciální depka, něco mezi poctou klasickému žánru a jeho svéráznou parodií. Já se každopádně bavil dobře. (17.03.2010)

Aki Kaurismäki je skutečně minimalista, kdy teď v podstatě se třemi postavami - i když zakotvenými do společenského prostředí - dokáže ukočírovat zajímavý příběh, který má dobré východisko, jež ale není dle mého natočeno tak aby byl jeho potenciál využit naplno. Snaha muže nechat se zabít je ale absurdně zvláštní. (10.04.2017)

Kaurismäkiho pojetí sociálních témat je v kinematografii jedinečné, jeho rukopis je nezaměnitelný... Když se to navíc doplní o prvek nájemného vraha, kterým je film šroubován ad abusrdum, a hlavní postavu ještě k tomu nepřekonatelným způsobem ztvární můj oblíbený Jean-Pierre Léaud, vznikne ve výsledku snímek, u kterého se lze válet smíchy, mačkat zvlhlý kapesník, nadávat nad nespravedlností světa nebo prostě jen obracet oči v sloup (nebo všechno dohromady) - podle preferencí diváka. Zkrátka v mých očích film nemá chybu; úspornost, s jakou režisér rád točí, tj. minimum dialogů, minimum hereckých projevů, ba pohybů postav, minimum všech zbytečností, které jsou vyváženy pestrými barvami a hutností obsahu - to jsou skutečnosti, které režisérův styl přivádí k dokonalosti a právě v tomto filmu nacházejí nejlepšího uplatnění. Vždyť také Najal jsem si vraha je pro mě nejlepší Kaurismäkiho snímek... Vlastní příběh je nepochybně jednoduchý. Ale síla filmu je v tom, jak dokáže drobnými epizodkami navodit pocity deprese, zdůraznit osamělost hrdinů, navozovat otázky typu "pro co vlastně má cenu žít?" Takhle to umí málokdo a málokdo má tak výrazný styl jako Kaursmäki (ovšem jak už to bývá, nemusí se zavděčit všem...) (22.06.2008)

Kaurismäki stvořil nádherně absurdní černou komedii, která se může směle zařadit po bok takových skvostů jako je Blierovo Zvonění ledu. Film je stylizovaný do meziválečného období. A odpovídají tomu i stylizované herecké výkony. Jedinou výtku bych měla k úvodním titulkům, které mě navnadili na Reggianiho, jenž se ve filmu ale pouze mihne. I když Vic je postavou veledůležitou. (08.08.2020)