Najal jsem si vraha

Tak to je můj pátý Akiho film a po Le Havre ho zatím řadím hned na druhé místo. Jako téměř v každém jeho filmu, ani tady se moc nemluvilo, nebylo zapotřebí geniálních hereckých výkonů a přesto jsem byla nadšená. Skvělé drama prošpikované černým humorem ala: "Koukni se na tu pěknou sklenku, chce umřít? Kdepak." I když teď se s tou genialitou trochu opravím, Jean-Pierre Léaud byl senzační. Akiho režijní rukopis se mně začíná dostávat silně pod kůži. (02.12.2012)

Tradičně již poněkud profláknutý námět najmutí si zabijáka ku zkáze sebe samého, nepojmul Kaurismäki sice v nijak výrazněji novátorském stylu, ale černohumorná, zdánlivě pochmurná balada mu poskytla možnost k rozehrání spousty drobných a skvělých (často malinko skrytých - o to však půvabnějších) hříček jak s hlavní postavou, tak samozřejmě i s divákem a k vytvoření jednoho z nejdojemnějších happyendů mého diváckého života. Nikdy, už nikdy nezapomenu na scénu, kdy hlavní hrdina vchází do polozaplněného baru, objedná si a k tomu hraje můj starý dobrý známý Joe Strummer. (05.05.2007)

Můj třetí pokus o Akiho Kaurismäkiho. S tímhle pánem to asi dohromady nikdy nedám, minimálně skrze jeho filmy a podivný smysl pro humor ne. Nechal jsem se přesvědčit nadšenými uživatelkami z diskuze o francouzské kinematografii a na doporučení zhlédnout tento film. Ale žádná sláva se nekonala, téma náhlého vyhazovu ze zaměstnání je sice nesmírně nadčasové, nicméně o tematicky zajímavý film se ve výsledku dle mého názoru příliš nejedná. Působí na mne vyprázdněným dojmem: průměrné dialogy, dlouhé mlčení, statické záběry, schválně natahované scény, minimum napětí... a s výjimkou dvou neúspěšných pokusů hlavní postavy o sebevraždu žádné momenty k zasmání či alespoň pobavení, což vzhledem k tomu, že mělo jít o komedii, je v kombinaci s nudným dějem asi to nejhorší. Na předchozích dvou komedií od AK se mi líbila černobílá kamera a hudba, zde Aki točil v barvách, zbyla tedy ta hudba, kterou šlo poslouchat. Ač přiznám se, taky nepobírám, proč okamžitě po sebevraždě jedné z hlavních postav na konec přišla tak veselá odvazová písnička. Šlo se dívat i na Léauda v hl. roli, nepředstavitelně horší bylo poslouchat jeho angličtinu se šíleným přízvukem (bez ohledu na to, že v roli cizince mohlo jít o záměr). Uznávám, že své osobité umělecké kvality to má, chvílemi na mne ta podivná atmosféra dokázala působit, ale jinak se asi bez cinefilních skvostů podobného ražení dokážu obejít. A mimochodem, i ta rádoby "femme fatale" působila na mě absolutně nepřítažlivě. 40% (22.08.2020)

Minimalistický snímek balancující na pomezí dramatu a komedie o osamělém francouzském úředníkovi, který po vyhazovu z práce, chce spáchat sebevraždu, což bohužel nedokáže a tak si najde nájemného zabijáka. Dobrá zápletka se zajímavě rozvíjí velmi pomalým tempem v komorních scénách a ponuré atmosféře. Skvěle se hodí termín z úvodního popisku filmu - absurdní tragikomedie. Naštěstí film dokáže balancování mezi dramatem a komedií ustát a také vzhledem ke kratší délce až do konce nenudí. Původně jsem uvažoval i o vyšším hodnocení, ale někdy v půlce filmu jsem si uvědomil, že jsem to už kdysi viděl a jen se mi to dokonale vykouřilo z hlavy, proto jen tři hvězdy. (07.11.2018)

Aki Kaurismäki je skutečně minimalista, kdy teď v podstatě se třemi postavami - i když zakotvenými do společenského prostředí - dokáže ukočírovat zajímavý příběh, který má dobré východisko, jež ale není dle mého natočeno tak aby byl jeho potenciál využit naplno. Snaha muže nechat se zabít je ale absurdně zvláštní. (10.04.2017)