Najal jsem si vraha

Mylujem europsku kynemtagorafiu, a tentokrat padla volba na svojrazneho Fina Aki Kaurismakiho. Film je vybornou sondou do zivota uradnika /vyborny Jean Pierre Leaud - la Nuit Americain/, ktory sa po prepusteni z prace tula bezcielne a chce ukoncit svoj zivot. Vo filme sa prelina viac rovin a zanrov, tak napriklad chvilkami je Smlouva s Vrahem silna drama, potom zas sklzne do filmov noir a daju sa vystopovat aj prvky gangsterskych filmov. Predavacka ruzi Margi Clarke vyborna. 89 % (14.10.2014)

Tak to je můj pátý Akiho film a po Le Havre ho zatím řadím hned na druhé místo. Jako téměř v každém jeho filmu, ani tady se moc nemluvilo, nebylo zapotřebí geniálních hereckých výkonů a přesto jsem byla nadšená. Skvělé drama prošpikované černým humorem ala: "Koukni se na tu pěknou sklenku, chce umřít? Kdepak." I když teď se s tou genialitou trochu opravím, Jean-Pierre Léaud byl senzační. Akiho režijní rukopis se mně začíná dostávat silně pod kůži. (02.12.2012)

Aki Kaurismäki, tenhle svébytný originál evropského nezávislého filmu, natočil řadu vynikajících filmů a vyprofiloval se ve tvůrce s osobitým a nezaměnitelným rukopisem, který se dá lehce detekovat i v Smlouvě s vrahem. Finský bard i zde šetří dialogy, slovo je spíše nicotná ozdoba, vše se podřizuje obrazu a chladně bezvýchodné atmosféře (je tu všude velmi cítit, že takhle točí filmaři ze severu), pomalé tempo a minimalisticky pojatá forma, typické nájezdy kamery směrem k hrdinovi, dlouhé střihy a převládající chladné barvy a tma. Zajímavá je i směsice žánrů, kterou Kaurismäki mixuje coby originální koktail - zpočátku trpké sociální drama pozvolna přerůstá do sociální satiry a posléze do detektivky s jasně zasazenými ozvuky filmu noir, který je zde ale spíše parafrázován, než přímo adorován (snad všechny postavy stylově kouří, ke slovu se dostává femme fatale, úžasná je scéna v Honolulu baru...), mezi tím se ještě navíc objeví prvky absurdního humoru a jakési gangsterské romantiky, celý snímek režisér pojímá spíše jako absurdní frašku, kterou doprovází několik významových předělů. Nelze opominout ani originální hudební stránku (hudby je ve filmu skoro více než mluveného slova) a zdůraznit jakýsi klip uvnitř filmu s frontmanem The Clash Joe Strummerem v nezvyklé roli barového hráče (ten se mimochodem narodil v Ankaře v Turecku a jedna z postav, člověk vyhazovaný ze zaměstnání hned po hlavním hrdinovi, má taktéž turecké jméno, tipl bych si, že to není náhoda...). Film lze chápat pouze s předem akceptovanou mírou nadsázky, jelikož humor ve filmu (a obecně v Kaurismäkiho filmech) je hodně svojský a v relaci s běžně prezentovanou formou západního filmu jde o věci takřka nehumorné, jejich meritem je jakási paralela mezi běžným a absurdním, posouvání kontextů, hraní si s absurdními nápady...v tomto směru vyšlapal Aki Kaurismäki svým následovníkům hodně širokou stezku... (11.05.2010)

-3* Filmy tohoto režiséra můžu a jeho styl mi sedí - absurdní situace, nadhled, minimalismus. I tento obsahuje stejné ingredience a přitom mi přišel jiný, takový neslaný nemastný. Možná z těch evropských herců nevyzařovala stejná energie, na kterou jsem zvyklý od chladných seveřanů. Nebo to bylo na můj vkus přehnaně minimalistické, naivní a předvídatelné? Nevím, ale i to má stačilo, aby to bylo na tři hvězdy :-) [ PŘÍBĚH: 1 /// ATMOSFÉRA: 1 /// TEMPO: 0 /// ORIGINALITA: 1 /// NÁLADA: 1+ /// ART: 1 /// STYL: 1 /// CASTING: 1 (3*MAX) ] (11.09.2016)

Tradičně již poněkud profláknutý námět najmutí si zabijáka ku zkáze sebe samého, nepojmul Kaurismäki sice v nijak výrazněji novátorském stylu, ale černohumorná, zdánlivě pochmurná balada mu poskytla možnost k rozehrání spousty drobných a skvělých (často malinko skrytých - o to však půvabnějších) hříček jak s hlavní postavou, tak samozřejmě i s divákem a k vytvoření jednoho z nejdojemnějších happyendů mého diváckého života. Nikdy, už nikdy nezapomenu na scénu, kdy hlavní hrdina vchází do polozaplněného baru, objedná si a k tomu hraje můj starý dobrý známý Joe Strummer. (05.05.2007)