Nemilovaní

Příjde mi, že se až rouhám, když nebudu tvrdit jak to bylo skvělé. Ten film je dobrý, ale že by byl až jako že nejlepší? V tom případě mě mrzí, jakou máte smůlu na filmy. Pravdou je, že kamera je skvělá, atmosféru kontrastu mezi komunistickým urbexem a dekadentním luxusem vytváří skvěle. Hudba s tím jde ruku v ruce, což je rozhodně dobré. Proč si nemyslím, že ten film je tak skvělý jak komentáře tvrdí je scénář. Téma je depresivní fajn, postavy na hraně opovržení fajn, ale polovina filmu je instruktážní video dobrovolnického záchranného systému pohřešovaných dětí, ta pasáž vás odstřihne od propagonistů, jejich pocitů a vy se necháte unášet scenériemi. Super, ale na to máme national geographic. Konec je příjemný, znovu si ale raději pustím 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny, Leviatan nebo Durak. (16.12.2017)

Civilní formou zpracovaný silný příběh vztahující se k podobě současného blahobytného světa a rodině i jedincům v něm. Vyspělá sdělná a přitom autorsky novátorská forma, otevřená sdělení bytostnými filmovými prostředky, skvělé výkony bez potřeby jakékoliv nadsázky či odstupu, který se naopak krásně projeví u anonymního dobrovolnického týmu v kontrastu s jeho činností. Aktuální mistrovský film dnešní epochy, u kterého přes jeho nápadnou neokázalost nečekám s nejvyšším hodnocením. (30.01.2018)

Odcizení až na dřeň. Film, ze kterého můžete lehko zešílet. Tolik deprese, úzkosti a chladu jsem na tak malém prostoru sotva kdy zažil. Žádná z dospělých postav není sympatická. Všechny jsou více či méně odporné. Za důležité považuju zdůraznění sociálních sítí. Scény, kdy rodiče místo trávení času s malým synem radši scrollují facebookem, případně řeší svoje osobní touhy a absurdní spory, byly snad odpornější než nechutně naturalistická scéna z márnice. Zatímco Zvjagincevův předchozí snímek Leviatan vypovídá hlavně o šílených poměrech v současném Rusku, Nemilovaní jsou dle mého názoru univerzálnější a mohly by se odehrávat kdekoliv na světě. (11.04.2018)

I když místy prosvitne filmem něco jako naděje, stejně máte pocit, že nad postavami se neustále vznáší spíše něco temného a deprese. A nad divákem taky. Jako kdyby bylo všechno, co postavy dělají, tak nějak špatně, a nebylo možné z té smyčky za žádných okolností vypadnout. Ale stejně chcete sledovat až do konce. (27.03.2018)

Hustý je, že kdyby někdo tohle natočil před dvaceti lety jako soon-to-be sci-fi společenskou satiru, ozývaly by se hlasy o tom, že to až komicky tlačí na pilu. Zvjagincev formálně naznačuje naději, že za prázdnými výrazy a nenávistnými výlevy se skrývá nějaká osobnost, která se akorát nechce projevit, proto téměř nevidíme do displejů telefonů, k němž mají všichni připoutané obličeje a většina sebeintimějších scén je natočena ve velkých potemnělých celcích. S tím jak se film odvíjí však tato naděje pomalu pohasíná. Neprostupná ulita postav je finálním zjištěním již definitivně uzavřená, nikoli z pocitu viny, ale z alibistické paniky nepřevzít odpovědnost, jež stojí v cestě v jejich honbě za štěstím o kterém jsou přesvědčeni, že na něj prostě mají nárok. Pochopitelně již však nikdy nenajdou naplnění i když dosáhnou svého. Na rozdíl od mnoha jiných evropských filmařských souputníků je Zvjagincev vynikající režisér, který neplýtvá slovy a vypráví obrazem. Žánrovými formálními postupy udržuje v chodu pátrací linii, kdy častokrát probouzí liché naděje. Když se pátrací tým dozví o tajném bunkru dětí v opuštěné budově, sledujeme dlouhé minuty pátrání v poničeném rekreačním centru a film nás tak navádí, že tato linie se tím pádem někam posouvá. Stejně tak když postava přijde jen tak k oknu a dívá se dlouho do krajiny, s každou sekundou budí tento záběr naději, že se náhle před ní zjeví hledaný syn. Líbí se mi režijní nápady, například když úplně cizí postava dává neznámému telefonní číslo během expozice v luxusní restauraci či nedovírající se dveře od pitevny, líbí se mi, jak ten film nepolevuje. Na maximum nejdu jen z toho důvodu, že film v zásadě řekne prvním záběrem to samé co posledním, ale možná si to ještě rozmyslím. (18.04.2018)