Nemilovaní

Civilní formou zpracovaný silný příběh vztahující se k podobě současného blahobytného světa a rodině i jedincům v něm. Vyspělá sdělná a přitom autorsky novátorská forma, otevřená sdělení bytostnými filmovými prostředky, skvělé výkony bez potřeby jakékoliv nadsázky či odstupu, který se naopak krásně projeví u anonymního dobrovolnického týmu v kontrastu s jeho činností. Aktuální mistrovský film dnešní epochy, u kterého přes jeho nápadnou neokázalost nečekám s nejvyšším hodnocením. (30.01.2018)

Uznávaný režisér Andrej Zvjagincev natočil syrově drsnou a nekompromisní výpověď o povrchní době, v níž žijeme. Kdyby milenecké páry nelepily vztahy dětmi a pořídily si je až po důkladné rozvaze a opravdu z lásky, nemuselo by tak často docházet k úděsným situacím, které popisuje tento film. Přitom nejde pouze o vhled do problematiky ruské společnosti, ale k podobným vztahovým blamážím dochází všude na světě, ani naše země není žádnou výjimkou. Kromě velmi sebejisté režie a vtahující kamery snímek zaujme i nadmíru přesvědčivými výkony typově skvěle obsazených představitelů stěžejních rolí a nesmírně intenzivní hudbou. (85%) (15.01.2023)

V případě krize se ukáže charakter, no a tady se ukazuje bezedná prázdnota manželského páru, který nemá šanci něco cítit, kromě svojí sobeckosti. Všiml jsem si komentářů, že se syn nenašel. Spoiler: syn se našel, normální člověk by souhlasil s DNA analýzou a nesesypal se z toho, naopak by se mu ulevilo. (06.09.2020)

Od symbolismu se Zvjagincevova imaginace během let překlopila v až nesnesitelně doslovný naturalismus. Příležitostná zajiskření čehosi nečekaného jako by nyní jen utvrzovala v povrchnosti celé existence. Jako Emile Zola se i tento pozdně moderní režisér zamiloval do popisování a jako dávný francouzský romanopisec i on vědecky vykládá, jak se z lidské existence prosáklé egoismem, konzumerismem a prostředečností rodí odcizení. Nic nového pod sluncem. I ten nejpovrchnější divák ale může ocenit, jak rafinovaně a mnohotvárně tuto pozdní fázi civilizace Zvjagincev vyjadřuje. A jak demokraticky: dostane se na každého… Pro jednoho je tu napětí, pro druhého erotika, pro třetího technicistní džungle sociálních sítí prorůstající setrvačně tepajícími organismy nebo kriticky státních institucí v postkomunistickém Rusku. – Ale abych jen nekritizoval, druhá polovina filmu – po nekonečné, vyprázdněné expozici, polopatické a na umělecké dílo příliš pravdivé – má spád, který by mu mohla závidět nejedna detektivka. Na druhou stranu – zajímá ještě diváka, co se s chlapcem stalo? Nebo jen hledá klíč k jinotaji, který si jej přitáhl a který – doznávám – doslovuje skvělý záběr na krkavčí Žeňu v dresu s nápisem Russia na trenažéru. Tato alegorie Ruska, žena běžící jako krysa v kole, doslovuje dějiny ruské mentality i předznamenává zkázonosnou vyprázdněnost budoucnosti té velké smutné země. – Za dočasné uzavření režisérského příběhu Andreje Zvjaginceva vděčím Edisonline a jen lituji, že tato platforma nezpřístupňuje svým pravidelným uživatelům jeho podstatně důležitější filmy Vyhoštění a Návrat. (30.01.2024)

Hnidopiši, chroničtí proklikávači, tendenční filmkritici, zarytí nabourávači inťoušáren, spojte se. Patologicky dále hledejte, pro svoje vlastní účely Vámi vytvořenou, "Filmovou řeč". Odhalujte chyby ve scénáři (Ano, když film rozštěpím na x malých kousků, tak nemůžu tvrdit, že tam nejsou), hoňte si svoje egoklobásy, předhánějte se ve své, Vámi vlastní všímavosti, vypichujte ze svých dosti prosezených křesel, gaučů a kanapí dějovou nevěrohodnost, útočte na rozvleklost dějové linie, pilujte si schopnost napadnout cokoliv a následně si tím potrénovat argumntační rétoriku, při případně vzniknuté zpětné vazbě (Zdravím Vás pane Fucka). Chtělo by to možná více chodit ven a při svých případných cestách, do svého programu zařadit "zbytečnější" a více "messy" špacírgangy do periferijních oblástí, tedy třeba i do těch podobných míst, kde se odehrávají tři poslední děje Zvjagancovic celovečerních filmů. Nebo "jenom" odjet metrem do random stanice, vybrat si k pozorovacím toulkám např. nevábně vzhlížející park, projít se tou nejšpinavěji vyhlížející sídlištní ulicí a tím třeba i pootevřít pokličku hrnce, odvážit se kouknout dovnitř, nebát se prohrábnout připečené, pořádně se vším zamíchat, sebrat odvahu k uchopení opatlané lžíce a ochutnat celek. Během toho sic nepotkáte tolik galerií, gastrorájů či dalších nástrojů marnotratnosti, také asi nebudete míti mnoho možností, jak si zahřát své prochladlé tělo, pač žádné berné caféčko, hodné Vašemu vkusu, zřejmě blízko nebude. Ale což, třeba by tato nepohodlná socio a etno návštěva pomohla obecně k větší dávce potřebné empatie. Snad by i pomohla více rozvíjet pozorovací talent, z jiného a více realističtějšího úhlu. A nebo nemusíte nedělat nic, čekat na pozvánku na předprémiéru nějakého béčkového bijáku, posléze na rautu slupnout pár chlebíčků, naházet do chřtánu pár dvojek a servilně oslovovat podobně smyšlející filmové řerčníky. Smrádek, ale teplíčko. Na rozdíl od nás všech, má rejža pozorovací talent od pána boha, dokáže ho mistrně přenést do zvuku a především obrazu. Nejenom, že perfektně a relativně nezúčastněně nastiňuje psyché "Rusa domácího" v jeho vlastním kurníku, tak i ta česká či západní bublinka nezůstává bez smradlavého odéru. Zvjagincev tímto civilním opusem, jako již poněkolikáte, chytnul několik much jednou ranou. Scénaristické nedostatky , které můžeme najít v mediálních recenzích a třeba i tady v komentářích od plebs, paradoxně pouze umocňují a zostřují celkový společenský kontext a smysl režisérské výpovědi. K tomu pomalu pohybující se a jednoduše božská kamera, zvukové či hudební výpady, skundárně provrtávájí diváka skrz naskrz. Luxusně namixovaný koktejl a skvělá technogenerační výpověď, plná patosů vycházejících ze sociálních sítí, pornografie a globalizačnímu sebeodcizení. Zde kritika přichází ze strany samotného Ruska, tedy z té strany, která si asi nejvíce zaslouží si vykakat si pár hoven na svou hlavu. Opět smekám pane Zvjagincev.... (21.02.2018)