Bohémský život

Sorry Aki, posledných asi 5 minút som prespala a áno, bolo to tvojím filmom. Z trojice "bohémskych" umelcov mi bol najsympatickejší Rodolfo ale aj keď som sa snažila, príbeh ma vôbec nezaujal. Peniaze prišli, peniaze odišli, ženy prišli, ženy odišli, ale umelci ostávajú temer nedotknutí udalosťami. Plusové body idú určite humoru, naozaj podarený, ale tak ako tá pani v strednom veku o pár radov nado mnou som sa nebavila. (Lumiére - 1.4.2012 - Febiofest) (01.04.2012)

Uznávám, v podstatě se jedná o jednu velkou romantizaci společenských vyvrhelů, v tomto případě prototypu „prokletých“ umělců. A je celkem jasné, že životy podobných lidí nikdy ve skutečnosti neoplývaly něčím záviděníhodným, či skutečně romantickým. V podobných případech tomu bylo často právě naopak - umění bylo kontrapunktem pro bezútěšný život umělce – i proto tvůrců s tragickými osudy (namátkou Van Gogh, Arthur Rimbaud, či Andrej Tarkovskij), vytvořili tak nádherná a povznášející díla. Ostatně v čem jiném tkví lyrika, než v tom, že posvěcuje věci každodenní a mnohdy těžké do stavu vyššího, do podoby něčeho smysluplného, výjimečného a krásného? Nejinak je tomu nakonec i v případě Bohémského života... (01.05.2017)

Že Malevičův "Černý čtverec na bílém pozadí" zasadil smrtící ránu malířství jako takovému? A že to malíř Rodolfo přiznává? A že i tak stále pokračuje v malování? Tomu se zase říká láska k tvorbě jako takové, láska, jež mají všichni hlavní hrdinové více než dost, neznamená to však, že již nezbylo místo pro lásku lidskou. Z života v bezčasovosti je dokáže vytrhnout jen, když se ozve okolní svět, a to v podobě peněz, z nichž (naneštěstí) musí čerpat existenční prostředky i umělci. Vtipné, melancholické a v závěru i sladkohořké nahlédnutí do života tří mužů, jež mohli žít před 150 lety i včera. (16.04.2012)

Je to divné, ale Aki mi připadá jako nejfrancouzštější režisér současnosti. Je až neuvěřitelné jak umí popřít svoji severskou náturu (které v jiných filmech dává plný průchod) a naladit se na melancholičtější a nostalgičtější strunu s vánkem sladké Francie a pověstného "savoir de vivre". To však neznamená, že by vznikl snímek lehký či spontánní, naopak vzniklo pomalu plynoucí dílo naplněné smutkem, deziluzí a přesto vše převyšující touhou žít. Aby byl její spodní proud zachycen, je třeba jen mít tu pravou náladu a přistupovat ke snímku otevřeně, s ochotou i trochou trpělivosti naslouchat. Naštěstí nádherné a mnohdy citační obrazy samy o sobě dokážou podmanit a napomoci vstřícnému kroku - například scéna odjezdu vlaku na nádraží je jednou z nejkrásnějších vizuálních kompozicí postmoderního filmu. (15.10.2011)

- Vypadá to, že jste muž s muzikálními sklony. - Skladatel. Píši práci zvanou: "Vliv deprese na umění."___ - Co tě štve? - Myslím, že jsem se zamiloval. - Do koho? - Nevím, ale sedí támhle.___ - Miluji tě, to přece víš, ale život je těžký. - Ano. Chápu.___ - Hlas lidu je hlas Boha. To je krocan nadívaný lanýži. - A co ta kýta skopového? - Skopové je oblíbené jídlo bohů a taky mé kmotřenky, madam Chandelier. - A co ti pstruzi? Jsou to vynikající plavci. Proplavou peřejemi tak lehce jako bychom my dnes přijali pozvání na večeři. - Tamto jsou ananasy. Jednou jsem skoro jeden snědl. - Když mluvíme o ovoci, neodmítl bych tamtoho bažanta. - Proč taková záplava potravin? - Ty nevíš? Dnes je svátek všech svatých. Velká rodinná hostina... (15.06.2014)