Parazit

Parazit působí jak vztah s herečkou, která si své role nosí domů. Nikdy nevíte, kdo k vám večer vstoupí do dveří. Ponův snímek začíná jako nefalšovaná komedie, která se čím dál víc prolíná se sociálním dramatem, aby posléze bez varování začal film se svými hrdiny krutě účtovat. Osobně jsem napočítal šest žánrů, se kterými režisér pracuje a zajímavě je mixuje. Kdyby se Pon Džun-ho dokázal vyvarovat východoasijské řezničiny, koketoval bych i s pátou hvězdičkou. Už jsem v minulosti psal, že pokud mám s nějakou světově uznávanou kinematografií zásadní problém, je to právě jihokorejská pro svoji fascinaci násilím a nikdy neselhávající schopností šokovat prazvláštními duševními pochody a prapodivnými činy svých postav. Ponův kousek se tomu z převážné většiny dokázal vyhnout a i když jeho příběh o rozevírání nůžek mezi sociálními vrstvami pevně vězí v místní kultuře, sdělení je globálně srozumitelné. Pon si zaslouží pochvalu za to, že dokáže obratně manévrovat mezi zájmy nejrůznějších skupin divácké obce - je zábavný, originální, provokativní a nebojí se tvrdě ukazovat propastné rozdíly v příležitostech v navenek dobře prosperující a efektivně řízené společnosti. Ne vždycky si s Ponem rozumím, jeho Ledovou archu, kde se pokoušel rovněž o žánrový mix s povrchním poselstvím, považuju za selhání, Parazita ale s klidným svědomím můžu doporučit. Dejte té rodince ukázkových loserů ze suterénu šanci, pravděpodobně vás překvapí. Celkový dojem: 85 %. (22.10.2019)

Velmi silné 4* a mám takový pocit, že tento film bude ve mně ještě růst. V první řadě Parazit má fakt ale fakt geniální scénář, který je zároveň velice odvážný. Tohle se mohlo tak jednoduše rozsypat pod rukama a z filmu se mohla velice jednoduše stát absurdní fraška, ale díky sebevědomé režii, která přesně věděla, jaký film točí, z toho vznikl silný a nevšední divácky zážitek. Já jsem po dlouhé době viděla film, u kterého jsem neměla absolutně ponětí, kam to celé směřuje a po fakt dlouhé době můžu napsat, že jde o něco, co jsem ještě neviděla. OK, o den později jsem tu pátou hvězdu prostě přidat musela. (12.01.2020)

„ POČKEJTE MADAM. NA NĚKOHO JSEM SI ZROVNA VZPOMNĚL. JAK SE JENOM JMENOVALA...“ /// Jinej kraj, jiný sociální drama, jiný politický postoje. Klidně by to mohla bejt divadelní hra. Odehrává se to ve dvou prostorech – v bytě a v domě. Nechybí typický střídání žánrů - satira, drama, thriller a samozřejmě horor. A to pořádnej! Osobně postrádám větší útok na emoce. S kým mám soucítit? Komu fandit? Parazitují jedni, parazitují druzí… Někdo může držet palce chudým, protože oni byli do svýho postavení dotlačeni nedostatkem pracovních příležitostí, někdo zase bohatým. Fajn je ta symbolika, kterou v sobě mají závěrečná povodeň a lidsky vypjatý finále. Postavy se chovají normálně – v rámci příběhu, samozřejmě. Ten je vyprávěnej jednoduše, je okořeněnej černým humorem a vyvrcholí propracovanou zápletkou. Je to korejská společenská satira. Jejich pohledem je třeba chápat ekonomickou nevyrovnanost a děsivou propast mezi bohatejma a chudejma. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Náš dům navrhoval architekt Namgoong. 2.) Líbí se mi odér suterénu. 3.) Chci zbavit synka narozeninovýho traumatu. 4.) Thx za titule „Kvrmbebzable99“. /// PŘÍBĚH **** HUMOR * AKCE ne NAPĚTÍ * (28.09.2019)

Úžasný scénář. Zábavná i inteligentní sociální sonda, která si z třídních rozdílů umí udělat legraci, zároveň z ní však v klíčových momentech nepříjemně mrazí. Žánrový vývoj od černé komedie v téměř hororový thriller je ukázkovým řemeslem v napínání diváka kudy povede další zákruta. Herecky přesné a velmi velmi současné. (29.08.2019)

Nepředvídatelný děj (samozřejmě bylo jasné, kdo další půjde po řidiči na řadu), nelítostná společenská kritika, ale pořád černohumorně kouzelná. Satira, u které jsem nevěděl, na čem přesně jsem. Tvorba jihokorejského tvůrce se dá rozpoznat tak, že mísí několik žánrů a vždy kousavým způsobem upozorňuje na nedostatky a chyby ve společnosti. Tuhle rodinu si nejde nezamilovat. Bydlí v chudé čtvrti, v podzemním bytě, neustále chytají wifinu a v hlavě převalují nápady, jak se dostat ze sraček. Rodiče jsou bez práce, děti se nedostaly na vysokou školu. Posun nastane poté, co synek objeví šanci doučovat angličtinu v rodině (naivních) pracháčů. Invenci se meze nekladou a rozjede se úsměvný kolotoč, protože každou šanci je třeba chytit za pačesy. A tady to celé začíná a divák obdivuje, jak moc si padesátiletý tvůrce troufá a jak náramně mu to vychází. Dílo je to kompaktní a tolik odlišné od ostatních. Ona oslavovaná žánrová rozmanitost je opravdu na poklonu, přičemž to vůbec nepoškozuje tempo ani formu. Začínáme coby ryzí černá komedie, někde v půli přepneme na slušný thriller a završíme to sociálním dramatem o (vážných) rozdílech společenských tříd s až hororovými prvky. Herci jsou na jedničku, krutě humorné obžalobě systému dodávají ty správné grády. Vítěz loňské Zlaté palmy mě bavil režijním citem, vnímavým k detailu a dávkujícím přesně taková sousta, která jsem si dokázal pořádně poválet v ústech, než mě zase překvapil další chutí. (06.01.2020)