Roma

Stále měním to hodnocení mezi 4* a 3* a stále si nejsem úplně jistá, které je to správné. Pro mě bohužel jasné vítězství formy nad obsahem. Ten film je neobyčejně natočen, působivá kamera a Cuarón působí spíše v roli jakéhosi pozorovatele a celé je to opravdu působivé. Některé scény vyloženě majstříkové (scénu porodu i nesmírně emotivní závěr jen tak z hlavy nedostanu), ale jako celek se mi film jednoduše ne a ne zarýt pod kůži. Co oceňuji nejvíce a důvod, proč mi možná ruka přece jen vyskočí k té 4*, je, že film je i silně feministický, ale naprosto přirozeným a nevtíravým způsobem. (01.01.2019)

Roma je výborný film vynikajícího tvůrce, jemuž nedělá sebemenší problémy s každým dalším snímkem skočit do zcela odlišného žánru či alespoň tématu a stylu. Tentokrát Cuarón přináší (další) krásně nasnímané dílo, v němž precizně evokuje atmosféru Mexika 70. let a vypráví velmi lidský, ale na můj vkus možná až příliš řídký příběh jedné vcelku obyčejné rodiny a hlavně její služky a chůvy (v podstatě jediná postava, s níž se divák může identifikovat, ostatní mají mnohem méně prostoru). Některým scénám, hereckým výkonům neherců a technické stránce se nedá nic vyčíst, přirovnávání k neorealistickému stylu, popřípadě i československé nové vlně 60. let jsou velmi pochopitelná (viz angažování zmiňovaných neherců, zaměření se na každodenní život obyčejných lidí, absence klasického "velkého" příběhu), ale kvůli nikterak výjimečnému scénáři (který sice neměla ani Gravitace, ale zase měla jen 90 minut, ještě opojnější vizuál, úžasné finále a dodnes je jediným filmem svého druhu) mě jinak geniální a obdivuhodný Alfonso nesejmul tak jako svými (minimálně) dvěma předchozími filmy. 80 % (16.12.2018)

U snímku Roma (2018) se čas doslova vleče a scény auta parkujícího v chodbě plné psích výkalů nemusí sednout každému. Divák si z filmu odnese hlavně to, že rodina je nadevše a muži jsou darebáci, protože opuští manželky s dětmi a těhotné přítelkyně. Oscara by měla vyhrát Zelená kniha nebo Bohemian Rhapsody. (24.02.2019)

Příběh, který srší jednoduchostí, ale postupem času rezonuje uvnitř a nechce odejít. Alfonso Cuarón svou kamerou ustupuje od postav a přesouvá svou kameru do vlastního času a prostoru - ve větší stopáži tohle miluji hlavně u Ceylana, nebo Reygadase. Roma čerpá ze skutečnosti a drsné doby v Mexiku, tak autenticky, až mrazí. Scéna porodu a závěrečná očista na pláži je nejsilnější za poslední roky. Černobílá kompozice je v mých očích stále po skončení díla a nechci aby odešla. (03.01.2019)

Cuarónův hluboce osobní film začíná dlouhým pohledem na omšelou dlažbu. V jednu chvíli hlavní hrdinka Cleo (kterou zatím jen slyšíme mimo záběr) polije dlažbu vodou, aby ji mohla umýt od nečistot. Voda jako mořská vlna doputuje až do záběru a v zrcadlovém odrazu odhalí našemu zraku zcela nový prostor: otevřenou oblohu nad dvorkem, po které prolétá dopravní letadlo. Od prvních vteřin filmu tak Cuarón vytváří symbolické pouto mezi Cleo a vodou (voda symbolizuje její čistotu a dobrotivost; Cleo de facto je vodou), současně ale poukazuje na magickou moc vody proměňovat, zmekčovat vše tvrdé – a odhalovat skryté nebe v okolních věcech. Moc, kterou voda – a o to v Cuarónově čarokrásném filmu-záři běží především – sdílí s jinou přírodní silou: láskou. Šánti, šánti, šánti... (14.12.2018)