Třpyt v trávě

V tomhle filmu se souloží v autech, ale nemluví se o tom veřejně. Nejlepší byla ta mumie na houpacím křesle při Deanině odjezdu ze sanatoria :-) Konečně snímek, ve kterém si uvědomili, že když někdo dostane pěstí do obličeje, tak to dost bolí. Film v podstatě dělí Deaniena duševní choroba na dvě části. Ta první je sladce romantická, sice hodně naivní, ale krásná. Atmosféru jen lehce kazí Budova (Warren Beatty) navrátivší se sestra Ginny (Barbara Loden). Sestřička je tak trochu vamp a do Stamperovic rodiny vůbec nezapadá. Na svou dobu se objevuje poměrně dost choulostivé téma - totiž okolnostmi a především konvencí vynucená sexuální abstinence mladých (tzv. před svatbou ne!), dokonce jsou více než patrné narážky na prostituci - to je to Warrenovo "another kind of a girl". Druhá část už ale není vůbec romantická, spíš trochu psychologická, taky dlouhá, a především - strašně moc smutná. Už mockrát jsme viděli ve filmu, jak veliká láska zbytečně uhasne, aby pak při rozfoukávání ještě víc vše udusila. V tomto případě byla Deanie Loomis (Natalie Wood) v sanatoriu příliš dlouho (a asi mi něco uteklo, ale nepostřehl jsem, proč ji vlastně Bud nechal), takže si pak jen mohla pochovat v náručí Buda juniora. I když nejsem zrovna na chlapečky, objektivně uznávám, že Warren byl asi největší fešák tehdejšího filmu, tedy v tom roce 1961, kdy v podstatě začínal točit. Konstatuji, že Natalie Wood je ještě hezčí než Bonnie Parker (Faye Dunaway), ale to platí jen pro tu první část filmu, pak už se mi zdaleka tolik nelíbila (patrně pod vlivem své šílené role). Mno na začátku jsem měl tendenci dát pět, ale zase ta druhá polovina (myšleno dějově) byla jen na dvě (jsem totiž nenapravitelný skrytý romantik a tak děj prožívám až možná příliš), takže to bylo tentokrát velké dilema. Každopádně skvělý pan herec Warren Beatty mě opět ani trochu nezklamal! Viděno pochopitelně v originále. EDIT 2016: Viděno i v původním dabingu ČT Praha 1971 - leccos se mi tím v ději vysvětlilo, nic to nemění na faktu, že Třpyt je hodně smutný film o tom, jak skrupule, mravokárnost a dogmatismus mohou zničit jednomu život. (30.06.2008)

Svět se mění. V tomto případě až příliš rychle, přímo před našima očima. Směna konvencí, pojetí a vnímání mezilidských vztahů i citů a světa vůbec sem spadá v míře, kterou je obtížné si představit. Meziválečná léta byla nesporným vpádem konzumismu do tehdejších hodnotových orientací. Konzumismu ve společnosti, která i v nejbohatší zemi - před- i porooseveltovské Americe - měla jasnou převahu chudoby nad bohatstvím a určitým dolním minimem potřebným pro důstojně vedený život. Co zcela nezmizelo ani v komfortem dýšících dvacátých letech, to se naplno provalilo v následném desetiletí globální hospodářské, mnohdy až stagflační krize. Poprvé byly postiženy nejen dolní chudinské, ale i bohatší a méně početnější část středních vrstev. Hodnotový zlom se promítá i do zobrazovaného milostného vztahu doby rozkvětu rodokapsů a modré knihovny, uslzeného sentimentálního čtiva své doby, jež kolovalo nejvíc mezi tehdejšími mladými. Bouřlivý vztah jako výraz dvou obtížně spojitelných osobností nemohl neztroskotávat i za cenu těžkých obětí, které po obou milencích vyžadoval. Síla Kazanova pohledu je právě v jeho nesentimentálním sentimentu, ve schopnosti skutečně postihnout - bez zbytečného zatracování a mnohomluvných slovních exhibic - atmosféru doby, psychologii mladých své doby, do níž také sám patřil. I formy a dosah její prudérie jsou zachyceny přesně. Až mrazivě působí toto chování oscilující na hraně konvence a promiskuity, zištnosti a romantického idealismu stříbrného větru. Od těch dob jsme pokročili méně, než jsme ochotni a připraveni tušit. Změnila se délka sukní, z honáckého se stal společenský oděv, manželství ztratilo větší část svých předsevzetí a lidstvo Severu začíná postupně vymírat. V lepším případě nás to nutí k obezřetnosti a věcnosti, v tom horším - většinovém - k různým mírám a formám konformních přístupů a sériím kompromisů. To všechno cítíme z tohoto mistrovského Kazanova filmu, v němž si minulost podává ruku se současností i budoucností. Ruce, jejichž prostřednictvím se to děje, spoludotváří i tento stále živý a podnětný film. (23.04.2008)

Nestáva sa často, aby som po opätovnom zhliadnutí päťdesiatročného filmu nesiahol na pôvodne udelené hviezdičky. Kazanovo Trblietanie v tráve v skúške časom obstálo. Niekomu môžu morálne postoje, dialógy i emotívne reakcie pripadať prehnané, ale to je skôr dôsledkom rýchle sa meniaceho sveta, než slabinou filmu. V tomto mnohovrstevnom filme sa moja obľúbená Natalie Wood trblietala ako jagavý klenot. Výborný scenár, Kazanova réžia i spoľahlivé výkony ostatných hercov dali vzniknúť filmu, ktorý má čo povedať aj súčasníkom. (25.11.2011)

Další Kazanova skvělá dobová mozaika. Tentokrát vzal diváka na exkurzi na konec dvacátých let USA, tehdejší společnost ukázal na jednom neustále se vyvíjejícím jevu, přístupu k sexualitě a druhém, který se také stále vrací, hospodářském úpadku. Vývoj postavení ženy se odehrává v mantinelech toho, co dovoluje předchozí generace, která je navíc ovlivněna svou vlastní výchovou. Nejzřetelněji je to vidět na přístupu Deaniny matky, která ji odrazuje od jakéhokoliv sexuálního styku, přímo jej démonizuje a korunu nasazuje tím, když popisuje, jak se žena musí proti své vůli poddat muži, jako nutné zlo pro to, aby mohla nosit dítě, že žena si samotný akt neužívá, jako muž. Postava matky byla v tomto ohledu výborně ztvárněna Audrey Christie, skvěle nesympatická žena. Z druhé strany barikády ovšem není situace o mnoho lepší, jednání Budova otce nesvědčí o tom, že by měl k ženám nějaký respekt, což je zase vidět z toho, jak jedná (ignoruje) svou ženu, čímž byla pokřivena výchova jeho vlastní dcery. Také když Budovi doporučuje, aby se vybouřil u dívky „jiného typu“, což Bud nakonec učiní, má na svědomí Deanin kolaps. Budův otec je zase hnán touhou po úspěchu, je to skutečný pionýr amerického snu, což však ve výsledku vedlo k rozkladu jeho rodiny. Bud a Deana z toho nakonec vyšli ještě dobře, oba dostali šanci na nový začátek, a i když se zdáli být docela spokojenými, nikdy to asi nebude to, co to mohlo být. V tomhle ohledu opět zasmušilé a veselé vyznění filmu zároveň, zde mi to připomínalo Unaveni sluncem – minulost je nevratná, naše dětství, nebo lásky, jsou to jediné pravé a opravdové, ale už se nikdy nevrátí a nemá smysl jimi žít. Jediné, co má smysl, je dívat se do budoucnosti a vyčkávat ji s otevřenou náručí, neboť nikdy není jisté, co a koho nám přinese. A zase jednou je nám připomenuto, že peníze nejsou klíčem ke štěstí, naopak mohou naší být zhoubou, když k nim jedinec upírá veškeré své naděje ohledně budoucnosti. Pády jsou méně bolestivé, když ztrácíme málo, než vše a hospodářskou krizi lze vnímat jako příležitost pro očištění, možnost nového startu. Naopak, právě zřeknutí se moci peněz může být osvobozující. Záleží totiž především na tom, s kým společné chvíle života žijeme. Stanislavského metoda vede k často přehnaným emocionálním výlevům, hysterii a podobně, a to i v tomto filmu, ale v Kazanově režii mi velmi vyhovuje a do jeho příběhů prostě sedne. (07.10.2012)

Kdysi ještě filmaři dokázali točit filmy s velkým F. Nechybí v něm láska, vášeň, neštěstí, nechybí ale ani rozumný konec. Pěkných, opravdu pěkných 120 minut. Sledovala jsem také blížící se hospodářskou krizi a její vliv na obyvatele Kansasu. Sice velmi nenápadně, ale přece ovlivňovala životy všech i celý filmový děj. (27.03.2018)