Hello, Dolly!

Ve své životní filozofické pouti jsem narazil na jeden velký kámen. Člověk má být na jednu stranu upřímný - jak to říkal třeba Jan Hus, TGM nebo Jordan B. Peterson. Ale na druhou stranu podle Alana Wattse je život hra. A součástí hry může být i lež a přetvářka. Tento film tento konflikt dokonale vykresluje: mužský protagonista buduje své impérium na řádném základu, zatímco ženská protagonistka chodí světem, lže a vyvolává chaos. I když protiklady se přitahují, tak zde ten happy-end působí nepřirozeně a nuceně. Je zřejmé, že příběh hraje druhou roli a spíše slouží písním. Rád bych, aby to bylo naopak. (29.12.2021)

Další Barbramusical viděn, juchu:) A naprosto jsem byla utančena k radosti a veselí. Nevím, čím to je, ale tahle hudba je tak hrozně krásně pozitivní a "tance" aka divná chůze jsou skvělé. To taneční číslo na nádraží mi až nápadně připomínalo twerking. Už ten začátek mě uchvátil svým klapáním podpatků, z čehož se udělal start songu - bomba. Vůbec tahle doba 90. léta 19. století musela být báječná. Nejlepší postavou byl samozřejmě pan Wandelgelder (řekněte to třikrát za sebou:D) - cokoliv co řekl, tak bylo tak neskutečně vtipné, že z toho člověk skoro brečel smíchem. "To je urážka! - Ty sám si přerostlá urážka." ......... "Víš, že 90% lidí na světě jsou hlupáci a nám ostatním hrozí, že se od nich nakazíme." ....... "V klidu jsem s ním pohovořil. Vysvětlil jsem mu, že je velký pitomec." .......... "Já umřu. - Na co? - Utrápím se. - Hloupá smrt." ......... "Povyšuju tě na hlavního příručního. - A co jsem byl doteď? - Ten drzý hlupák. A tebe povyšuju z tupého učedníka na neschopného příručního." No a Dolly tomu breku nepomáhala. Tuhle ukecanou, prešibanou a pletichářskou osůbku musí mít rád každý. Prostě z toho čiší neskutečný optimismus a je mi jedno, že to bylo trochu naparáděné, přepychové, pompézní, monstrózní až kýčovité. "Nevrátíme se, dokud nepolíbíme děvče. Bude mi 29. Jednou začít musím. - Mě je 19 a půl. U mě to tak nespěchá." ........"Peníze jsou jako hnůj. Ten taky nemá žádnou hodnotu, ale když se rozhodí po poli, pomáhá mladým rostlinám růst." P.S. a kdybyste něvěděli, tak "Kratší než vteřina je chvilička." (13.02.2014)

Je pravda, že z jedné strany mince má film takový předvídatelný příběh, kdy jsem poměrně dlouho před koncem věděl, jak to asi skončí. O kýčovitém průběhu ani nemluvě. Ale písně jsou tak příjemné (za sebe doporučuji si je pouštět v odpolední atmosféře), že vás donutí si je i po skončení filmu notovat (za nejlepší považuji It Takes a Woman a profláknutá Hello, Dolly! je také dobrá), no a trefou do černého bylo obsazení Waltera Matthaua. Hlavně on vám během sledování vykouzlí úsměv na tváři, ovšem více než jeho notoricky známý komediální talent mě překvapilo, že UMÍ zpívat. Pro mě je skutečným tahounem filmu, ač jím má být Barbra Streisand. Ne, že bych proti ní něco měl, zde hraje dobře, ale jak jsem psal, favorita mám jinde. Ten zvedl celkem hloupoučký film o nějaký ten stupeň nahoru, a tak mohu dát této klasice bez uzardění čtyři hvězdy. O finálním hodnocení rozhodl mimojiné i závěr filmu, který se mi zdál oproti různým romantickým filmům (hlavně těm z dnešní doby) celkem normální a chválabohu vybočující z řady. A pro nadprůměrné hodnocení se přimlouvá i moje zalíbení ve starých filmech (ne nepodobné Oskarovi). (28.03.2009)

Každý žánr má svou nezpochybnitelnou klasiku, DOLLY patří mezi její démanty. Barbra Streisandová tu určitě hraje jednu ze svých životních rolí. Vyjadřovat se ke kvalitě jednotlivých čísel a výstupů by bylo marnotratným plýtváním superlativy. Neodolatelná ženská strategie úsměvů, úhybů, upejpání a vrtění slaví zasloužený úspěch, v němž zaniká jedno: ženský mozek a důvtip, které by mohly být využity ve vhodnějších poměrech užitečnějším způsobem k obecně prospěšným věcem. Tím Dolly nechci hanět, naopak - vzdávám jí zasloužený hold. Vždyť každý - i muzikálová postava - má právo na štěstí. (31.12.2007)

Hello Dolly je přestřeleně melodramatický, sentimentální, načinčaný kýč. To v podstatě platí pro většinu slavnějších muzikálů té doby, ale Hello Dolly navíc nemá ani nějak extra zajímavý příběh či sympatické postavy. V podstatě jde jen o to, zda se několik párů dá dohromady, to vše opět natažené na dvě a půl hodiny. Navíc Matthau vypadá otráveně a hraje příšerného bručouna a cukrblikující, afektovaná a přehrávající Streisandová hrající příšerně všetečnou a vlezlou ženskou si mé sympatie taky nezískala. Jejich láska v podstatě neexistuje a není divu, když se ti dva nemohli v reálu vystát. Abych jen nekritizoval, výprava je místy opravdu úchvatná a některé taneční čísla dechberoucí - ať už vystoupení v Central Parku nebo famózní vystoupení číšníků. Titulní písnička je slavná, i když Louis Armstrong se tady jen mihne a zpívají ji jiní. A nakonec ta dvojice příručích a jejich lásky mě byla celkem sympatická, mnohem víc než hlavní pár. Nicméně jsem rád, že v sedmdesátkách tyhle kýčovité muzikály skončily a na jejich místo přišly civilnější věci typu Pomáda nebo Horečka sobotní noci. Hudební/muzikál roku 1969. (21.10.2022)