U brány věčnosti

Krásné umělecky zfilmované dílo o geniálním umělci, který byl na svojí dobu odlišný a zvláštní. Kdybych někdy měla možnost vrátit se v čase, ráda bych se setkala právě s van Goghem. Myslím si, že to byla neuvěřitelná a geniální bytost, která světu dala nádherné obrazy. Willem Dafoe po složil tu největší hereckou poklonu jakou mohl. Snímek je sám o sobě dost jiný. Chvíli se tam normálně baví a konverzují a další scéna je jen plná hudby, přírody a malujícího van Gogha. Na jednu stranu se mi to líbilo a i oproti délce filmu to uteklo rychle, ale na druhou stranu to bylo tak zvláštní, že se mi to nelíbilo tak jak bych si představovala. (20.03.2020)

-"Are all the painters crazy?" -"Maybe just the good ones." Má to všechny peníze na vše potřebné, přírodu, krásu, krásné herce, krásné světlo, krásné všechno, ale pocitově mým nejoblíbenějším van Goghem zůstává Tim Roth ve Vincent & Theo, kde je všechno hnusné, šedé, špinavé a mnohem více povznášející. P.S.: Miluji Madse Mikkelsena. (28.03.2021)

Další z meditací nad Vicentem van Goghem. Ne přímá, zprostředkovaná jiným malířem, Julianem Schnabelem, ale i Willemem Dafoem, bez něhož by veškerá drobnokresba mohla přijít vniveč. Rozvažovat o van Goghovi (ale i jiných, kteří nevzali svůj osud do rukou, ale vzali ho z ruky - Vincent tvrdí, že z boží), a jeho obrazech, které se rozutekly do světa jako nezvedené děti, je jako uvažovat o části (nevelké) sebe sama. Van Gogh, podobně snad i Franz Kafka (nebo Jimmi Hendrix), tvořili vlastní světy, protože nedovedli jinak, protože když malovali nebo psali nebo hráli, nemuseli myslet (viz jeden z filmových dialogů) na svět, do kterého byli vrženi, a o jehož pochopení - za svůj krátký život - nepříliš úspěšně usilovali. Jejich nepragmatičnost a jejich pozdější (bohužel posmrtná) sláva nám budiž alespoň vztyčeným malíčkem v našem bonvivánství a dlouhověkostí. (09.08.2019)

No konečně kurvadrát !!!.. Po asi deseti filmech se Van Goghův příběh konečně dočkal zpracování které není sentimentální, bulvární, ploché, necpe ho do stereotypní škatulky, neopakuje dávno zavrhnutou povídačku o sebevraždě atd.. Není to film o symbolu, archetypu, legendě či heslu v enciklopediích.. Tohle je prostě jen naturalistická a soustředěná studie duše člověka který toho vnímal jaksi více než mohl pobrat. Po povrchním a kýčovitém Loving Vincent jsem byl přesvědčený, že tento příběh je zase na dalších, minimálně deset let zabitý a jsem rád, že jsem se mýlil. Podobně úžasný a diváky poněkud chladně přijatý byl i Gauguin (2017). Holt, kde to jde opravdu na dřeň, tam je to náročnější (a tím automaticky nediváčtější). (09.02.2019)

Auch. Když se nějaký tvůrce pouští do známé látky, mohl by si ujasnit, proč a jak ji interpretuje. U brány věčnosti selhává skoro ve všem, ať už jde o nekoncepční roztřesenou kameru, mnohdy nekvalitní filmový materiál nebo obyčejný životopisný syžet. Drzé mi od tvůrců přijde, že předkládají jako verzi Vincentovy smrti vraždu, i když je to stále alternativní verze a stále se v odborných kruzích kloní k sebevraždě. Tuto nejistotu mnohem lépe zachytil S Láskou Vincent, kde to bylo součástí kvazidetektivního pátrání a názory na vraždu/sebevraždu se lišily podle toho, kdo názor zastával. Podobně z nepochopitelného důvodu film zařadí nález údajných van Goghových skic, což je další nepotvrzená věc, navíc pro vnitřní stavbu příběhu zcela podružná. (31.03.2019)