U brány věčnosti

Pekná práca so svetlom a kamerou, pán režisér. Už od prvých minút filmu ste nám dali možnosť ochutnať Vincentovu dušu a prijať myšlienku, že to nebol obyčajný človek s obyčajným pohľadom na svet okolo seba. Nádherná alegória – pohľad na „umierajúce“ slnečnice. Príbeh je poňatý takmer ako dokument. Kamera akoby sa nachádzala na úrovni Vincentových očí – ak sa s niekým rozpráva on, vnímate to, akoby ste s dotyčným človekom viedli dialóg vy. Alebo je kamera na úrovni očí niekoho, kto putuje s ním, ako jeho imaginárny priateľ. „Prečo to maľuješ?“ „Čo?“ „Tie kvety. Prečo ich maľuješ?“ „Nie sú vari krásne?“ „Áno, sú krásne. Určite. Oveľa krajšie, ako ten obraz“. „To si myslíš?“ „Áno“. „Možno máš pravdu. Ale tieto kvety zvädnú a vyblednú, ako všetky ostatné“. „Áno, to vie každý.“ „Ale moje zostanú večné.“ „Si si istý?“ „Prinajmenšom budú mať šancu“. „Mohol by si namaľovať mňa...“ „Prečo nie?“ „Možno tiež zostanem navždy mladá!“ „Dokonca Ťa môžem namaľovať mladšiu!“ „Nie, to by nebolo správne.“ Poetika, kocháte sa krásami francúzskeho vidieka spolu s Vincentom, až do takých detailov, že cítite spolu s ním poryvy vetra, ktorý sa hrá so steblami trávy a uvedomujete si tú túžbu, vnútorný tlak, ktorý ho núti zachytiť čaro chvíle, to svetlo, vánok, priam až vôňu polí. „Tvárou v tvár rovinatej krajine, nevidím nič iné, iba večnosť. Som jediný, kto to vidí? Existencia nemôže byť bezdôvodná!“ „Niekedy si hovorím... Možno... Možno... Možno si (Boh) vybral len nesprávnu dobu. Možno Boh zo mňa urobil maliara pre ľudí, ktorí sa ešte nenarodili!“ (28.02.2020)

Duša umelca, a obzvlášť maliara je niekedy záhadou aj pre neho samotného. Preto sa pýtam. Komu je, kurva, tento film určený? Bezbrehá nuda, samoúčelné scény, kokotné dialógy o hovne, žiadna gradácia, proste nič, čo by vás na tom filme bavilo. Nič. Zhola nič! Vo veľmi slabom oscarovom ročníku by to možno, hovorím veľmi možno stačilo na sošku, ale tento rok, Dafoe sorry jako. Utrieš naprázdno. Neviem, možno len ja som divný a nepochopil som to, neprečítal som medzi riadkami tú emóciu alebo o čo tam išlo, ale ten film mi viac zobral ako dal. 1 z 5 (04.02.2019)

Po Loving Vincent je už každý další film o Van Goghovi tak trochu zbytečný, ale tohle natočil geniální Julian Schnabel, takže jsem to musela vidět - a zklamaná nejsem. Schnabel tyhle filmy zkrátka umí, Dafoe, ač o pětadvacet let starší než Vincent, když zemřel, ho zahrál skvěle, a kamera, no... vizuální orgie. Kvalit Basquiata a Než se setmí to možná nedosahuje, ale je to hodně blízko. (05.02.2019)

Zajímavě natočený pohled do života pomateného umělce. At Eternity's Gate se daleko víc ponořuje do duše a děl malíře než třeba Pollock (2000) od Eda Harrise. Režisér Schnabel a kameraman Delhomme dokázali snad každý záběr natočit, tak aby z něj mohl vzniknout samostatný obraz. Po zhlédnutí filmu se určitě každý snadno ponoří do Van Goghových děl. Schnabelův Basquiat (1996) určitě také stojí za zkoušku. (05.02.2019)

Auch. Když se nějaký tvůrce pouští do známé látky, mohl by si ujasnit, proč a jak ji interpretuje. U brány věčnosti selhává skoro ve všem, ať už jde o nekoncepční roztřesenou kameru, mnohdy nekvalitní filmový materiál nebo obyčejný životopisný syžet. Drzé mi od tvůrců přijde, že předkládají jako verzi Vincentovy smrti vraždu, i když je to stále alternativní verze a stále se v odborných kruzích kloní k sebevraždě. Tuto nejistotu mnohem lépe zachytil S Láskou Vincent, kde to bylo součástí kvazidetektivního pátrání a názory na vraždu/sebevraždu se lišily podle toho, kdo názor zastával. Podobně z nepochopitelného důvodu film zařadí nález údajných van Goghových skic, což je další nepotvrzená věc, navíc pro vnitřní stavbu příběhu zcela podružná. (31.03.2019)