Papírový dům (Netflix verze) - Série 5

Seriál je pořád stejně emočně vypjatý a cliffhangerovský, takže se drží původního zadání. Ještě explicitněji dává najevo svůj obdiv k technickým dovednostem a inženýrství. V závěru S05E07 ještě podpoří tento výklad. Proč se mi vlastně celý seriál tak líbil navzdory jeho co možná nejmasivnějšímu cílení? Přece kdybych si chtěl ulehčit kritiku, vytknu mu, nakolik se zavděčuje nízkým nárokům na emoční složku vztahů a podvoluje se divákům, jimž se přitom vzdaluje kvalitami svých postav… Naproti tomu příliš nekoketuje s intelektuály a emočně zdrženlivějším publikem. Jde mu tedy evidentně o masovost svého zásahu. Zároveň nehledá své útočiště v jednoznačném zavržení kapitalismu a spíše zobchoduje antisystémově podpořenou zkušenost rostoucí množiny pracujících chudých s estetikou snu. Příběh si je dobře vědom, kdy má zdůraznit individuum a kdy kolektiv. Bez kolektivu je individuum ztraceno a kolektiv dává svůj efektivní smysl pouze z respektu k individuu. Toto vágní stanovisko není třeba explicitně zastávat, protože je dáno banální zkušeností a samo o sobě neznamená žádnou formulaci politického postoje ke konkrétním cestám či aplikacím. Seriál není socialistický, ale rád si ze socialistické kritiky i estetiky půjčuje. Není individualistický, ale dává zapravdu individualismu pojetím triumfu výhradně v kolejích systému, který odsuzuje. Profesorovo zaujetí bezpečnostními mezerami parazitního systému se zrodilo v hlavě dítěte pozorujícího ultimátní reakci tohoto parazita během zavraždění loupícího otce. V posledním dílu se k této zlodějské tradici hlásí a s přiznaným hnusem odmítá samaritánskou auru, vnucenu mu ostatně vypočítavými médii. Je dobyvatelem, je zlodějem, je kořistníkem, je obráncem svého rodinného krbu. Nenechal se obalamutit, že tím bude, když se podvolí parazitnímu systému natolik, aby mu otročil jako my: zoufale bezmocná, neschopná, závistivá, rozhněvaná a citově nevyzrálá většina. Na kterou seriál samozřejmě cílí, aby co nejvíce vydělal. Triumfem hrdinů i tvůrců seriálu je samozřejmě maximalizovaná ekonomická emancipace, ironicky poháněná hněvem po hospodářské krizi, celkovým vývojem globálního kapitalismu a heroickou estetikou antikapitalistického odboje. Proč jsem si tedy zamiloval seriál tak přímočaře, až vlastně poctivě „falešný“? Právě proto. Jeho hrdinové jsou každý v nějakém ohledu mimořádní, a přitom stejně jako jejich zcela řadoví a přehlédnutelní diváci zakopávají o systém. Nemohou v něm realizovat svá srdce, svou touhu po spravedlnosti, svoje potřeby. Nenechávají se obalamutit, že jejich údělem je mu sloužit, že je nějakým zjevením boží vůle, jak se nám snaží vnutit křesťanská a s ní jakákoli antikomunistická dialektika kapitalismu, a vyrvou mu, co jim patří právem silnějšího. Kdo tento systém nedokáže porazit – jako ani samotný Che Guevara –, může ho ještě ždímat a třeba tím i urychlovat bankrot. Seriál se tedy nezavděčuje ani slabším, ani méně schopným, protože hrdinové jsou opak toho všeho, a přímá nebo i zprostředkovaná zkušenost nám praví, jak s nimi i silní a schopní mohou kolikrát sdílet svůj odpor ke statu quo. To je příběh Papírového domu. Silní a schopní jsou VYCUCÁVÁNI lháři a ubožáky, kterým je třeba se postavit a změřit síly na život a na smrt. To dokáže jen revolucionář, nebo zloděj. Ti ostatní jsou matroš. Jsou odsouzeni věřit ve své Ježíše, politiky a pornoherečky. Osobně volím ty pornoherečky. (11.12.2021) (méně) (více)