Tenkrát v Hollywoodu

„V TOMHLE MĚSTĚ SE VŠECHNO MŮŽE ZMĚNIT BĚHEM MŽIKU…“ /// Všichni, jenž vědí, kdo je Quentin Tarantino mají krásnej konec léta. „TENKRÁT V HOLLYWOODU“ je retro pohodovka, která místo slovní onanie sází na tu audiovizuální. Vzdává poctu době, o který (přiznávám) vím celkem hovno. Jemně lavíruje mezi fikcí a skutečností a QT s námi jako vždycky hraje ty svoje dvojsmyslný hrátky. Příběh se ochomejtá kolem vraždění sekty Charlese Mansona. Není na něm postavenej, ale až ho uvidíte, budete souhlasit, že bez něj by to prostě byla jen půlka Tarantina. Navíc jde o vzpomínku na Sharon Tate. Stylem sobě vlastním ji nechává na plátně často samotnou, aby vše, co si o ní myslí, vyniklo. Příběh má pomalý tempo. Je laděnej melancholicky a zaměřuje se na postavy, dobovou atmosféru a charisma herců. A ten konec… Dechberoucí a vyvolávající salvy smíchu. A to prosím není žádná groteska s Lupino Lanem (nebo Charlie Chaplinem!), ale řežba, jež nadchne po krvi lačnící publikum. Soudě podle reakcí, nás, podobně smýšlejících, byla v kině většina! Je dokonalej, je optimistickej, je krvavej, je vtipnej, je... Tarantinův! Tochu víc jsem rozepsal TADY… /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Vím (nevím) Kdo je Quentin Tarantino…). 2.) Pochopím, proč je dobrý mít doma plamenomet. 3.) Chystám se založit Rodinu. /// PŘÍBĚH ***** HUMOR * AKCE * NAPĚTÍ * (20.08.2019)

Fuckt bacha na geje – není to Tarantýno! Je zřejmé, že s tímhle xichtem Kventýnovi nikdy nezbývalo nic jiného, než prcat archivní celuloidové kotouče a přebaly splatterových videokazet. A tak si k tomu teď zvizualizoval popkulturní fetiš, a nejenom fút, úchyl jeden! Fetiš dokonale precizní a do nejmenších detailů až patologicky vytuněný, snad i ty prochcané matrace na Spahnově ranči vytáhli z pod nějakých narkáčů ještě v 70. letech, nacpaný k prasknutí historickými referencemi, olupení panicové z filmové teorie se budou hromadně tahat za šulínky a předhánět se, kdo objeví více odkazů na tu či onu degenerativní dobovou sračku, a na tu u Kventýna obvyklou hemoroidocidní visualomanskou délku i fetiš vcelku zajímavý, poměrně odsejpající a kladoucí si alternativním závěrem nevyřčenou otázku, zdali by se ten krpatý ofižiovaný „polský kokot“ stal pedofilem, i kdyby Karlíkův mastňácký klubík omylem zaútočil jinde. Nasraně druhé ovšem, pokud jdete na Tarantýna a těšíte se na něco jako jeho poslední tři dokonalé filmy, tak vězte, že ze 160 minut je ho tam tak pětatřicet a zbytek tvoří jen egomaniakální honění fanatického fanouška nad určitou epochou dějin odpadkové komerce. Čili pro ty, kdo vědí o dané době úplné hovno nebo skoro hovno, kdo kompulzivně netouží ocumlat Margotce špinavá chodidla, protože by z toho měli akorát plnou hubu aft, kdo oprávněně nepovažují Rocca Sifrediho za herce, ale jen za přeceňovaného, urputně přehrávajícího prkenného neumětela, nebo kdož jsou největší hororoví experti s klinicky diagnostikovaným panickým kokotismem, to bezesporu byla či bude naprostá ztráta peněz, času a soudnosti. Já osobně, velkohubě se samosebou považujíc za nejvkusnější střed vah mezi miskami tupých kokotů na straně jedné a přechytřelých rozumbradáčů na druhé, musím jen nutkavě konstatovat, že celé to jednoznačně vytrhnul skvělý, úžasný, vynikající a i v požehnaném věku stále přesličný nejlepší herec své generace, božský Hřebík! Opravdu s úžasem a striktně heterosexuálním odstupem jsem se doslova kochal tím, jak ten frajer dokáže pouhým nepatrným nakrčením obočí, malým gestem, postojem, pohledem či pohybem dokonale vyjádřit přesně to, co se po něm chce, a minimálně byla neskonalá zábava v přímém kontrastu sledovat násilně a urputně se pitvořícího a herectví předstírajícího Leoše di Obrnu. Každopádně tohle Kventýn zaparkoval někam přesně mezi půlky. Ponižování zpychlého opičáka a rozkokošné finále byly moc fajn a ani celkově to rozhodně není obludně prudivý retrozvratek jako Hnědá Džeky či trapně přepálená nesnesitelná ufonská pičovina Zabíjení deBilla, nicméně podruhé jako do Panchartů nebo Djanga bych do toho šel snad jen, kdyby mi někdo zaplatil. Nebo možná za felaci. Samozřejmě genderově vyváženou. Takže 3,499999289824, ať nežeru. (26.08.2019)

Celé je to hodně retro s atmosférou 60. let a (spíš bohužel než bohudík) je to hodně cinefilní záležitost a Tarantino se čím dál víc vzdaluje běžnému divákovi. Prvních 150 minut je hodně roztahaných, skoro bez zápletky, jen spousta odboček, žvanění a budování atmosféry. Jasně, že se docela zasmějete, ale méně než u předchozích Tarantinů (a o dost méně než u Slunovratu:), ale taky tam bylo dost dlouhých scén, ve kterých nic vtipného nebylo a nechápal jsem, proč tam jsou. I písničky, na kterých Tarantinovy filmy vždy stály, jsou tentokrát nevýrazné. No, a pak je tu posledních 10 minut, které jsou naprosto super, ale nemohu o nich nic napsat. Pokud nevíte, kdo byla Sharon Tate, zcela vám unikne jedna rovina filmu (čti: budete se víc nudit) a hlavně vůbec nepochopíte posledních 10 minut. Divák, který se vyzná v kinematografii a historii (např. já!) a ví, kdo to byl, je celý film v očekávání toho, co se na konci stane (a stejně je pak překvapen). Celý film je takový Tarantinův sivý žertík s předlouhou expozicí, a byť je pointa zdařilá, těch 150 minut před ní zanechává spíš pachuť. (15.08.2019)

Důmyslná hra s diváckým očekáváním, která bohužel není zábavná po celou dobu. DiCaprio a Pitt jsou perfektní. Měl jsem tam oba fakt rád. Jenže na to koukáte a stále čekáte až se něco stane. A ono se nic neděje a pak čekáte, že támhle bude mrtvola a není, a pak čekáte, že bude bitka a není. A pak čekáte že bude....a není. Po skončení to dává smysl a řeknete si, že to vlastně bylo fajn. Bohužel scény, kdy DiCaprio točí kovbojskej film jsou prostě neúměrně dlouhý a nudný, to ať se na mě nikdo nezlobí. Takže jo, palec nahoru, ale znova už bych si to nepustil. (18.08.2019)

Postupná zahleděnost do sebe sama se mi zdála nasměřovaná ke katastrofě. Po mnou obdivovaných a perfektně vyvážených Panchartech začal Tarantino opatrně zdržovat už v Djangovi, aby v Osmi hrozných zasekl lehce přes míru a zachraňovali ho hlavně herci a slušná míra napětí. Vidina dalšího filmu olizujícího délkou třetí hodinu, tentokrát navíc v poctě zlatým časům a dobrovolně se předem omlouvající za nediváckost, mě proto lákala jen velmi opatrně. Právě v tom, jak moc jsem se pletl, se ale nakonec skrývá největší překvapení. Než by se klasicky zaobíral nekonečnými konverzačkami se autor raději křehce vyznává z lásky na sto a jeden způsob. Na rozdíl od leckterých svých starších počinů se nechvástá vlastním umem, on opravdu jen a pouze vzdává z plných plic poctu umu jiných a nechce nic víc, než se do šedesátek vrátit, rochnit se v nich a zkrátka pocítit zase ono bezbřehé okouzlení filmem a televizí, které přináší jen nejranější mládí. Takže i když mi přestřelená délka přijde jako frajeřina z principu, už protože se žánrově rozkračuje jen trochu narychlo a naoko (stačí si zkusit sám pro sebe převyprávět linku Sharon Tate), úsměv se mi dral na rty neuvěřitelně často. Téměř herní koncept zatnutí drápů do milovaného světa či období, kde si odvyprávím "to svoje", by se mohl teoreticky stát cílem pro nespočet dalších režisérů, ale něco mi říká, že by si na něm spousta z nich poslepu vylámala zuby. (22.08.2019)