Ad Astra

Gray dál rozvíjí téma nefungující komunikace mezi členy nejužší rodiny. Dialog nejsou schopni navázat kvůli unikání do vlastních světů a setrvávání u zažitých modelů bytí. Přestože Gray zůstává tematicky a stylisticky konzistentní, jeho záběr je film od filmu ambicióznější a zároveň s ním roste posedlost hrdinů. Dálka, kterou museli ve snaze najít společnou řeč překonat, byla dřív nepřekonatelná pouze v přeneseném smyslu. V Ad Astra jsou vzdálenosti mezi hrdiny opravdu astronomické. Došlo tím k zesílení stěžejní myšlenky Grayovy filmografie – bez ohledu na to, jak daleko budeme cestovat, místo, které dá naší existenci smysl, bude vždy na dosah.___Opakující se výhrady vůči Grayově novince mají paradoxní povahu. Kritici filmu vyčítají, že u nich pro svou monotónnost a těžkopádnost nevyvolal silnější emocionální odezvu, a současně jej označují za příliš doslovný, příliš jasně čitelný a ve svém sdělení banální. Jako by jim unikalo, že napětí mezi emocionální distancí na jedné straně a snahou o co největší sdílnost na straně druhé je hnacím motorem a stěžejním ozvláštňujícím prvkem. Tato podvojnost se odráží již v úvodní akční scéně. Dojem závratě vyvolávaný pohledem na padající tělo a hlediskovými záběry kontrastuje s ledovým klidem McBridea, který svému velení věcně oznamuje, jak hodlá situaci řešit. Fakt, že na smrtelně nebezpečnou situaci reaguje, jako by neměl co ztratit, vystihuje hlavního hrdinu poměrně přesně. ___ Pochybnosti, pod jejichž vlivem se hrdina odklání od stanoveného cíle mise, zrcadlí svými slovy, činy a mimikou nejdřív vedlejší postavy, později také Royův voice-over. Spektakulární výprava za poznáním se zvolna mění v komorní rodinnou terapii. Od akce se film stále výrazněji odklání k introspekci, od celků k detailům. Tento stylistický vývoj odpovídá rostoucí skepsi, s jakou Ad Astra rámuje heroické skutky. Hrdinství konané jen pro uspokojení vlastního ega, případně jako forma útěku před naplňováním naoko banálních závazků partnerského života, je perspektivou filmu cestou k osamělosti a sociální izolaci. Během odysey hlavního hrdiny bezdůvodně umírají lidé i zvířata a hlavním přínosem Royovy mise nakonec není nalezení zbloudilého patriarchy. Musí ji absolvovat, aby odhalil realitu skrývající se za mýtem, který byl okolo jeho otce vytvořen. ___ Roy používá jako štít proti realitě idealizovaný obraz sebe sama založený na otcově výchově. Je proto důležité, abychom k jeho sebepojetí měli přístup a mohli sledovat, resp. poslouchat, jak jej postupně narušují fakta, jež do mytolologizované představy o otci nezapadají. Gray se s ohledem na patologickou uzavřenost hlavního hrdiny rozhodl pro voice-over. Ten reflektuje Royovy pocity v přítomném čase, nikoliv retrospektivně, a tudíž průběžně zohledňuje jeho charakterový vývoj. Nezaujatost tónu Royova hlasu a malá procítěnost vět, které pronáší, ovšem nevypovídá primárně o přísné pracovní kázni, ale o jeho emocionálně anestetizovaném stavu. S jinými otevřeně komunikovat nedokáže a sám k sobě mluví jako k počítačovému terminálu, před nímž musí podstupovat pravidelné psychologické testy. Uvnitř se kontroluje stejně jako navenek. ___ Určitou vřelost v sobě mají pouze kratičké záblesky vzpomínek na matku a bývalou partnerku, pro kterou však Roy nikdy nebyl plně přítomen, neboť se příliš upínal k otcovu odkazu. Také při dotázání na otcovo zmizení během pracovního brífinku symptomaticky vzpomíná, jak na událost reagovala matka, nikoliv on sám. Pomíjivou přítomnost žen ve vyprávění odůvodňuje filtrování veškerého dění pohledem muže, který se nedokáže napojit na vlastní emoce, natož na své nejbližší. Roy porozumění pomýleně hledá u otce, k němuž vzhlíží hlavně pro jeho pracovní úspěchy. Také v jeho voice-overu obojí zpočátku splývá, když vlastní hodnotu odvozuje od toho, jak dobře vykonává svou profesi. Osobou, kdo jej ukotvuje v přítomnosti, kdo vymezuje začátek a konec jeho příběhu, je ovšem žena. Ona představuje jeho budoucnost, ona jej navrací k životu. ___ Způsob, jakým je film vystavěn, ve skutečnosti nesené sdělení redundantně nezdvojuje. Mimo obraz neslyšíme to, co vidíme, nýbrž to, co vidí a vnímá Roy. Paralelní vyprávění různých příběhů společně s flashbacky zdánlivě přímočarý monomýtus o cestě hrdiny zvrstvuje, činí jej rozmanitým a podnětným. Struktura proti sobě staví text a podtext, když si od hrdiny drží odstup a nechává jej komentovat jeho proměňující se pozici v hrdinském narativu. Gray nenatočil film spirituální či poetický, nýbrž zejména intelektuální, zejména tím, jak relavitizuje základní stavební prvky dobrodružných vyprávění. Film vrstvu po vrstvě demaskuje hrdinský mýtus, aby na příkladu jednoho chybujícího hrdiny ukázal, na jak vratkých základech stojí, a tudíž musí nutně fungovat na jiném principu než tradiční hollywoodské žánrovky, jež tento mýtus pouze recyklují. Emocionálně silný zážitek nenabízí navzdory, nýbrž právě díky své utlumenosti. 90% Zajímavé komentáře: Marze, TroiMae, Triple H, skeptic, BobArmstong, Svatopluk.Vi, Heywood (04.01.2021) (méně) (více)