Zlý časy v El Royale

Drew Goddard to zrežíroval na spôsob Tarantina a nieje to vôbec zlé. Bavila ma hlavne prvá polovica, kde sa všetko postupne tajomne odhaľovalo a prelínalo, potom to už trochu začalo drhnúť s príchodom Hemswortha, ktorý mi tu príde dosť mimo, jeho postava ani neviem na čo tu bola. Ako celok je to fajn film, ma zaujímavú atmosféru, drsné scény, známych hercov, ale ako skladačka, to moc nefunguje. Par detailov a nezrovnalosti by chcelo ešte doladiť. 80% - 4* (30.01.2019)

Až pojedu nedaleko jezera Tahoe, tak se zdaleka vyhnu hotelu El Royale. Tam se dějí věci, jen si je ještě tak trochu uspořádat. Takové zvraty v ději jsem dlouho neviděla, ale mně to dnes bavilo. Kdo, kdy, proč....no to nebylo možná až tak důležité, spíš to byl pokaždé šok. Nehledala jsem moc logiku, nepřirovnávala s ničím podobným a jen jsem schovaná někde za rohem pozorovala dění v tomhle zajímavém hotelu se zajímavýma lidičkama. (26.12.2018)

Tarantinovka, která výborně odsýpá, děj nádherně dávkuje a nebojí se být ryzím béčkem a to sakra zábavným. Rozsekání do pod-epizod tu není samoúčelné a pomáhá tempu, stejně jako dávkování postav (ať už tím, jak se na plátně objevují, nebo tím, kdo je zrovna hlavním vypravěčem). Už dlouho jsem neměl pocit tak příjemně ukončenýho příběhu, jako tady. Když už to žánrově nazývám tarantinovkou, tak malé srovnání, tohle je lepší, než Once upon time in Hollywood a má to lepší, byť pouze inspirovaný, Mensonův gang (12.05.2020)

Není žádným překvapením, když v tomto bodě napíšu, že zážitky z filmů jsou citelně ovlivňovány způsobem a prostředím, kde/jak na ně koukáme. Zlý časy v El Royale těží převážně z interakcí postav a mrazivé atmosféry. Zážitek je ale snadno nabourán jakýmkoli rozptýlením, protože dialogy zdaleka nedosahují údernosti Tarantinovek a několik retrohumorných prvků zase zabrání tomu, abyste celý příběh brali vážně, neřkuli pociťovali strach. Byť tedy nechci filmu nic vyloženě vytknout a považuji jej za velmi dobrý, nemohu říct, že by mě dokázal nějak hlouběji penetrovat. 7/10 (01.01.2019)

Drew Goddard si pomyslně postěžoval, že Quentin Tarantino se dal na umění, jeho Osm hrozných filmu posloužilo jako inspirace, a Robert Rodriguez přebujele koketuje s hlavním komerčním proudem. A ani James Mangold se svou Identitou nepřišel zkrátka. Drew tedy vzal věci do svých režijních rukou a natočil cosi, co jistým způsobem evokuje dřívější tvorbu obou zmíněných pánů. Do prapodivného hotelu, kde se to jen hemží šmíráckými praktikami, jménem El Royale ubytoval Jeffa Bridgese, Cynthii Erivo, Dakotu Johnson, Jona Hamma, z Lewise Pullmana udělal recepčního a v podstatě jediného zaměstnance hotelových prostor a navíc povolal Chrise Hemswortha coby šíleného vůdce kultu. Obsazení je tedy naprosto skvostné. Michaeli Giacchinovi přikázal, aby pro nadcházející hodně temné atmosférické hrátky složil patřičně drásavý hudební doprovod, načež se vše podtrhlo retro songy, které počátek sedmdesátek, kam je děj situován, skvěle dobarvují. Na postupech, které Goddard praktikuje, velké novátorství spatřit nelze, jsou to vesměs postupy známé a osvědčené, které rozhodně mají své zajímavé vzestupy a vrcholy. Na více jak dvě hodiny to má nepolevující poutavost a na napjatého diváka juká samé překvapení stran děje i postav. Postav je tak akorát, pochopitelně zásadou daného žánru je, aby žádné z nich nebylo dáno přílišné pozitivní vyznění, což je korunováno jejich mini příběhy/osudy, které v kostce pojednají o tom, co je do hotelu přivedlo a co před svým ubytováním (osudového) prožili. A rozhodně žádná z nich nemá předplacené přežití. Vrcholem filmu je pak kreace Chrise Hemswortha, který připomíná příbuzného Charlese Mansona. A slušně i hláškuje. Film mně velice svižně ubíhal a neobjevil jsem v něm nikterak zásadní rušivé elementy. Pokud se vám stýská po rané tvorbě výše zmíněných tvůrců, už nyní byste si měli zarezervovat pobyt v temném a mírně zvrhlostí páchnoucím hotelu El Royale. 10/10 (03.10.2019)