Norimberský proces

Soudit soudce za to, že za války soudili podle platných zákonů je zajímavý nápad. Já na to mám poněkud jiný názor než vysloužilý soudce Haywood, ale přesto mě sledování procesu dost bavilo. A nebylo to ani tak kvůli plamenným projevům žalobce i obhájce, ale dostalo mne charisma, které neuvěřitelně sálá ze vzpřímeně sedícího a vpřed čumícího Lancastera, jehož Dr. Janning patří k nejzajímavějším postavám, které jsem na obrazovce zahlédl. (16.03.2016)

Tříhodinová filmová škola. Scénář, výkony, kamera, jestli chcete vědět, jak to vše vypadá v perfektní podobě, shlédněte tenhle klenot. Mnoho brilantních dialogů, ve kterých se hledá odpověď na téma odpovědnosti a podílu člověka na rozpoutaném teroru, navíc podaných naprosto vynikajícím způsobem ať již Spencerem Tracym, Maxmilianem Schellem nebo Burtem Lancasterem. Vyprecizovaná je kamera. Například v soudní síni pomalu přejíždí okolo stěn, pak zajede mezi diváky a náhle prudce zazoomuje na mluvčího, kterého si předtím nevšímala. Celý film jsem se neodtrhl od obrazovky a ještě dlouho jsem musel o obsahu přemýšlet. Například nakolik můžeme pro "záchranu demokracie" právě demokracii omezovat? Nakolik můžeme některé skupiny vyřazovat z veřejného života, "preventivně" se "bránit"? Toť dosud otázky nesmírně aktuální, není-liž pravda? Připojuji se k Aidanovi a Exkvizitorovi. Nový film z roku 2000 stojí za starou bačkoru. "Musíte mi věřit, že jsem nečekal, že to dojde tak daleko. - Tak daleko to došlo, když jste odsoudil prvního člověka, o kterém jste věděl, že je nevinný." A naprosto famózní starý český dabing. P. S. Fiktivní postava Dr. Ernsta Janninga vznikla patrně spojením dvou ministrů spravedlnosti, dr. Franze Gürtnera (v úřadu v letech 1932 až 1941, kdy zemřel, pokoušel se omezovat brutalitu nacistického systému) a dr. Franze Schlegelbergera (v úřadu provizorně v letech 1941 až 1942, za jeho úřadu ostře vzrostl počet udělených trestů smrti, v Norimberku odsouzen na doživotí, v roce 1950 propuštěn vzhledem ke stáří). Po něm nastoupil do úřadu Otto Georg Thierack, který v něm setrval až do konce třetí říše. Na rozdíl od předešlých zkušených právníků šlo o sice vystudovaného, leč brutálního nacistu, jehož cílem byla "nacifikace spravedlnosti". Po válce spáchal ve vazbě sebevraždu ještě před zahájením Norimberského procesu. (03.05.2006)

Není to tak strašný film, ale. A to ale je docela velké ALE. Ponejprv mi hodně vadila rozvleklost, která sice měla ukázat další rozměry postav, ale spíš to odvádělo od hlavní linky děje. A taky, že to nebylo ani trochu humorný, jako jiný Kramerův snímek Kdo seje vítr, ani dramatický jako Útěk v řetězech. Vlastně většinu filmu bylo jasný, jak to dopadne a taky to tak dopadlo. Tracyho role byla oproti té v "Opičím procesu" mnohem schematičtější a hodně černobílá, ale všechno zachraňoval hlavně Montgomery Clift a Richard Widmark. Marlene předvedla svůj standard ledové krásky (přestože plné vřících citů). To k filmu po formální stránce. Nyní obsah. Je to otázka, jestli je jejich chování protiprávním, když v dané chvíli se chovají dle platného práva. I kdyby se jednalo o jánevímjaká zvěrstva, myslím, že nikdo nemůže být odsouzen za to, že dřív dělal něco, co nebylo trestné, přestože dnes to trestné je. Ale historie mě přesvědčuje o opaku a to ne jednou. Již zde zmíněný proces (přestože jejich odsouzení přispělo jejich protiprávní chování i v té době) nebo například proces s německými hlídači hranice kolem západního Berlína. Ti kdysi kolem roku 1980 zastřelili nějaké utečence a přestože jim to tehdejší zákon nařizoval a ukládal pod pohrůžkou trestů v případě neuposlechnutí, byli za tento čin v devadesátých letech odsouzeni za vraždu. Tomu se říká ironie osudu, není-liž pravda? Jenže svým způsobem, co ti hraničníci a i z tohoto filmu zmínění soudci a žalobci, co měli dělat? Pokud neuposlechnu nespravedlivý zákon a budu jednat proti, potrestají mě a může mi být stonásobně jedno, že za deset let možná potomci zavzpomínají na to, jakej jsem byl charakter. A když ho uposlechnu, za deset let mě zatratí a odsoudí. Jak si vybrat? Co udělat v případě, že se na semaforu rozsvítí červené světlo a já jsem uprostřed vozovky? V zákoně je jen, že se nesmí přecházet na červenou. Mám se zastavit vprostřed a počkat na zelenou mezi všemi těmi vozy, nebo mám doběhnout na druhou stranu? To je ta otázka, ne nějaké Hamletovo být či nebýt. Ale co si vybrat. Někdy svoboda výběru v takovýchto věcech je nejhorší zodpovědností, jaké se nám jako lidem může dostat. Ano, či ne. Zachránit někoho z hořícího cizího velvyslanectví (i když je to narušení cizího státního prostoru), nebo jen přihlížet a zachovat jejich výsost? (tohle je absurdní příklad, samozřejmě zachránit, protože to nikdo nebude brát tak vážně). Je to různé, vývoj člověka a přechod ke složitějším systémům nás jako lidi staví mezi stále obtížnější rozhodnutí. A jak se rozhodnout? Podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. To je odpověď. (02.05.2006)

Kramerův Norimberský proces se nezabývá právními aspekty působení norimberského tribunálu, ani neřeší otázku zodpovědnosti za režim a jeho činy ze strany běžných občanů. Obě tato témata, ač převelice zajímavá, by vydala na podstatně víc než tříhodinový film a je otázkou, k čemu by byl výsledek vlastně dobrý. Na lavici obžalovaných usedá čtveřice soudců Třetí říše, tedy lidé, kteří nenesli pouze morální či politickou odpovědnost z titulu své pasivity, ale sami vyvíjeli určitou aktivní činnost a posílali "nevinné" lidi do vězení či na smrt. Nejde tu o nějaké hluboké pojednání, to by bylo třeba uchopit v širších souvislostech, čehož toho médium zřejmě schopno není, v mezích možností ale Kramer obstál. Snímek je pro snadnější stravitelnost podán jako klasické soudní líčení a je nahlíženo z poměrně jednoduchého lidského pohledu, místy však přesahuje i do komplikované oblasti viny jednotlivce, a to nejen mezi Němci. Těchto momentů si na Norimberském procesu cením, byť zároveň lituji jejich stručnosti. Pokud jde o zpracování, mrzí mě, že všichni zúčastnění mluví anglicky. Sice se zde užívají sluchátka i blikající diody od překladatelů, ale je to pouze iluze, přitom skutečnost by pozvedla autentičnost o třídu výše. Ta je přesto na vysoké úrovni, o což se zasloužili rovněž herci, jejichž výkony jsou přesvědčivé, ale i odpovídající jejich úloze v procesu. Není zde prostor pro nadbytečnou teatrálnost (pro kterou ve skutečnosti místo bylo) nebo přílišnou snahu působit na divákovy city; jednání se vede v poměrně věcném duchu a z dostatečného odstupu. Jedinou výjimkou je nešťastný moment Janningovy zpovědi, který můj dojem v tomto shazuje; naštěstí zůstalo jen při něm. Ne že bych nevěřil tomu, co říká, ale toho patosu na mne bylo příliš. Pro režii obecně mám jen slova chvály, výborně pracuje se scénou a i části odehrávající se mimo soudní síň, jichž není právě málo, do mozaiky celého filmu výtečně zapadají. Zvláštní kapitolou je pak soudce Haywood: jestliže je označován za "černobílého", pak pouze v tom smyslu, že chce dát za každou cenu průchod spravedlnosti, po většinu filmu však i on sám byl zjevně na vahách, co spravedlnost v pohitlerovském Německu vlastně znamená. A to je právě největším kladem Kramerova Norimberského procesu: i přes spoustu dialogů a závěrečné rozhodnutí soudu nedává jasnou odpověď na otázku, co je správné. (04.07.2007)

Naprostá klasika. Narozdíl od většiny dokumentů i dramat o Norimberském procesu se tento nezabývá soudem s nacistickými pohlaváry, ale se čtyřmi představiteli justice a pokládá otázku, zda, kromě morálního selhání, jsou vinni i před zákonem. Výbornému hereckému obsazení dominuje Maxmilian Schell v roli obhájce Ernsta Janninga. 100% (30.07.2013)