Svědomí

Po letech jsem film viděl znovu a na jeho naléhavosti se nic nezměnilo. Nejde jen o to "dělat věci správně," ale také odpustit si zbytečné moralizování a osvojit si dovednost odpustit, když už se člověk kál dost. A nedělat věci pozdě. No jo, ale kdy to přesně je? Kromě toho má snímek i chytrou strukturu, stačí záběr či obličej herce beze slov a vyjeví se druhý plán. Zajímavé je sledovat různé kompozice (panenka), narážky, které se týkají hlavního tématu vyprávění, a je to dávno předtím, než se vyjeví. Některá kritika (nejen ta dobová, jak je zmíněno v zajímavostech)  je i v současnosti prazvláštní. Z jakého důvodu je špatně, že snímek zachycuje tehdejší uspořádaní rodiny, nebo to, že kluk chce mluvit spíše se svým otcem, když už o něj hlavně jde? Tady si zase někdo plete pojmy a dojmy. 90%. (02.05.2024)

Výborný psychologický film o několikanásobném selhání jinak zřejmě celkem poctivého člověka a o té mršce, co se jí říká svědomí, co hlodá, hlodá až uhlodá. Jiří Krejčík měl čich na herce. Typově nemohl asi nikoho lepšího než Miloše Nedbala či Irenu Kačírkovou obsadit. Všimněte si v malé roli i oscarového Ivana Jandla. (27.05.2011)

Svědomí je film který v dialozích sice trošku šustí papírem, ale jako celek je to dílo na svou dobu tak vyzrálé, že ani drtivá většina součastné české dramatické tvorby se na něj absolutně nechytá. Příběh je vystavěn citlivě i napínavě a divák plně chápe tíhu situace do které se Karel nečekaně dostal a na kterou se nabalují další a další sračky. Drobnosti jako panenka fungující jakožto symbol zakopané, ale stále se vynořující lži, jen svědčí o tom jak moc dobře Krejčík věděl co a jak chce sdělit..Navíc celý film hezky funguje i jako jakýsi dokument doby (nebo možná spíš dokument toho jak tehdejší doba chtěla sama sebe vnímat). Např. chlapec předávající svému otci jako dárek krabičku cigaret se slovy “Tohle jsem ti koupil“, to už by dnes bylo přecejenom trochu sci-fi . A jako bonus si Brňáci a Ostraváci užijí nejeden povědomý exteriér ještě nerozmrdaný komančskou panelovou bakelitovostí a porevolučními architektonickými onaniemi.... Paráda (07.01.2016)

Každá doba má své a lamentace nad hroznou dobou v konfrontaci se soudobým pokrokem, má svou pravidelnou rotaci poplatnou aktualní situaci. Ovšem síla humanity a především hodnotového systému, se nedala přehlédnout, ba naopak nejen vtáhla do děje, ale mrazila v zádech stejně jako před 73 lety. Z čiré zvědavosti podívat se do minulosti na způsob života, vznikl velmi hodnotný a zajímavý zážitek. V dnešní absurditě naprosto nevídané... 👍😯☺️😷 (18.03.2021)

V rozmezí let 1946 až 1948 natočili domácí tvůrci několik pozoruhodných psychologických dramat na téma chování člověka ve vypjatých životních situacích. Vynikala profesionalitou, závažností myšlenky a srozumitelností pro nejširší divácké vrstvy. Nezávislost příběhů na době vzniku z nich činila díla nadčasová a to se jim v poúnorovém kvasu stalo osudným: doba naopak žádala náměty ryze současné. Film režiséra Jiřího Krejčíka Svědomí je studií nitra muže, který při jízdě automobilem se svou milenkou zavinil tragickou nehodu a z místa činu zbaběle ujel. Dlouho bojuje se strachem i svědomím. Rozhodujícím motivem pro dobrovolné přiznání je až pohrdání vlastního syna. Velkou hereckou příležitost zde získali především dva interpreti, na něž film později neprávem zapomínal. Postavu slabošského úředníka ztvárnil Miloš Nedbal, pro něhož to byla výjimečná (a svým způsobem i životní) role. Milenku, která nepřímo zavinila jeho trpké morální váhání představovala třiadvacetiletá Irena Kačírková. Ta se na filmovém plátně znovu objevila až za dlouhých šest let, kdy se zcela změnila koncepce české kinematografie. Podobný osud potkal i režiséra Krejčíka, který další celovečerní film vytvořil teprve o čtyři roky později (ideologicky vykupitelské budovatelské drama Nad námi svítá). Navzdory vyřčeným komplikacím a následkům vzniklo tehdy ojedinělé dílo, jehož nesporné kvality spočívají v jednoduchosti a syrovosti zobrazovaného tématu. (02.11.2008)