Vyšší princip

Jak se zdá, tuzemská kinematografie je a ještě dlouho bude zejména doménou přihlouplých komedií, a přitom se to vyvíjelo tak pěkně. Drama, to je totiž ten žánr, který Čechům dříve šel nejlépe. Vyšší princip to rozhodně dokazuje, povedený film, ve kterém se na pozadí příběhu několika studentů odehrává temné válečné drama je rozhodně zlatou perlou národní kinematografie. I když je pravda, že pokud by se filmaři pokusili natočit něco obdobného v dnešní době, nejspíše by nevniklo tak úspěšné dílo. Pak je však důležité ptát se, kde nastala chyba, neboť jen jejím odstraněním bude možné opět začít točit opravdu kvalitní filmy. 100% (16.05.2006)

Nedůvěřoval jsem plně ve schopnosti českého režiséra Jiřího Krejčíka, který se rozhodl zadaptovat Drdův Vyšší princip. Musím se však sklonit a přiznat mu jeho kvality. Vyšší princip patří mezi skvosty české (-slovenské) kinematografie a jen škoda, že není tolik znám u normálních lidí. Herci v čele s Františkem Smolíkem odvádějí úžasné výkony. Přímo úchvatnou atmosféru by tomuto snímku mohli závidět mnohé válečné filmy z let pozdějších i předcházejících. Režisér Krejčík na plátno přivedl skutečný a věrohodný pohled do světa druhé světové války, se vším špatným i dobrým. V celém příběhu jde nalézt mnohé a při každém dalším shlédnutí jsem okouzlován novými myšlenkami a maličkostmi dotvářejícími velmi věrohodný a mrazivý snímek. (11.09.2007)

Vyšší princip je jeden z těch filmů, které se nebojím prohlásit za dokonalé. Asi šichni, kdo na něm pracovali, od režiséra až po herce ve vedlejších rolí odvedli velice kvalitní práci. Například Václav Lohinský ztvárnil učitele němčiny naprosto geniálně. Ale bezchybí jsou i všichni studenti a František Smolík asi leckomu připomene hodné a zásadové, i když ne příliš autoritaivní kantory a porfesory každému divákovi. Na tomto snímku nejvíce oceňuji, jak se režisérovi daří vytvářet intenzivní pocit tísně a bezmoci. Nemalou zásluhu nese podle mého i Zdeněk Liška, podle mého největší osobnost české filmové hudby. I díky jeho hudbě je tak film napínavý, až do samého závěru. (21.04.2009)

Dvadsiateho siedmeho mája roku 1942 bol spáchaný atentát na SS-Obergruppenfuhrera Reinharda Heydricha, zastupujúceho ríšskeho protektora Protektorátu Čechy a Morava. O niekoľko dní neskôr podľahol svojim zraneniam. Nemecká ríša vyhlásila kvôli jeho smrti štátny smútok. Niekoľko študentov pražského gymnázia však toto nariadenie nebralo na vedomie. Robili si z toho žarty. Za toto ich neuvážené konanie ich postihli tvrdé persekúcie a exemplárne tresty. *** (27.06.2018)

I když jsi tísněn a sužován nepřátelskou mocí, přece by bylo hanebné ustoupit. Chraň místo dané ti přírodou. Ptáš se, jaké je to místo? Místo muže! Citovaný Senecův výrok, ve filmu pronesený titulní postavou, je jakýmsi logem celého příběhu. Příběhu o lidské statečnosti, která je pečlivě skryta za masku apoliticky smýšlejícího člověka. Autor literární předlohy, spisovatel Jan Drda, publikoval stejnojmennou pětistránkovou povídku již na podzim roku 1945. Vycházel z reálné události, která se přihodila v červnu 1942 na gymnáziu v Příbrami. Po přečtení povídky byl režisér Jiří Krejčík rozhodnut dát jí filmovou podobu. Realizací se začal zabývat již na konci čtyřicátých let, Drda však konečnou scénáristickou verzi dokončil až o deset let později a rozšířil ji pro potřeby celovečerního filmu. Příběh nás zavádí do maloměsta v době druhé světové války. Je po atentátu na Heydricha, platí stanné právo a nacisté se mstí za každou malichernost. A právě jedna taková malichernost stojí život tři studenty. Ústředním hrdinou se stává starý profesor zdejšího gymnázia Málek, člověk žijící mimo realitu, uzavřený ve světě antických filozofů. On je tím hrdinou, který se rozhodne intervenovat za uvězněné studenty a zachránit jejich mladé životy. I přes marnou snahu zabránit hrůznému činu projeví svůj občanský postoj v samotném závěru, kdy před celou třídou odsoudí právě probíhající perzekuce nevinných lidí. Smolíkův oscarovaný výkon zcela jistě tvoří jeden z nejvýznamnějších mezníků v historii českého filmového herectví a pro herce samotného představuje dosavadní vrchol uměleckého působení před filmovou kamerou. V rámci precizního Krejčíkova vedení se tu dokázala s obdivuhodnou autenticitou prosadit také generace mladých a začínajících adeptů hereckého řemesla v čele s mladinkou Janou Brejchovou, Petrem Kostkou, Janem Šmídem, Alexanderem Postlerem i Jiřím Kodetem. Zvláštní postavení pak ve filmu zastává osoba velitele místního gestapa (Hannjo Hasse). Ten zde není vykreslen jako primitivní sadistická bestie, ale jako vzdělaný kultivovaný člověk, milující otec a odchovanec skautského hnutí. Jeho poměrně dobrá čeština naznačuje i možnost českých předků. Tento – alespoň vnějškově – bezchybný profil naruší jediné gesto, s nímž odsoudí nevinné studenty na smrt. Krejčíkovi se touto stylizací podařilo vytvořit daleko věrohodnější portrét alibistického vraha, který posílá své oběti na smrt od psacího stolu. Závěrečná scéna popravy patrně náleží k nejsugestivnějším pasážím hraného filmu v celé jeho historii a ve své syrové upřímnosti funguje i cosi jako memento dalším generacím (dramatické okamžiky přelomových let 1968 i 1989). Absurdní vražda mladých studentů, tragická událost, která byla ve skutečnosti součástí mnohem děsivějšího pekla. Snad proto Krejčíkův film zanechává v divákovi i po více než padesáti letech neopakovatelný zážitek. Děsivý a okouzlený zároveň. (02.11.2008)