Vyšší princip

I když jsi tísněn a sužován nepřátelskou mocí, přece by bylo hanebné ustoupit. Chraň místo dané ti přírodou. Ptáš se, jaké je to místo? Místo muže! Citovaný Senecův výrok, ve filmu pronesený titulní postavou, je jakýmsi logem celého příběhu. Příběhu o lidské statečnosti, která je pečlivě skryta za masku apoliticky smýšlejícího člověka. Autor literární předlohy, spisovatel Jan Drda, publikoval stejnojmennou pětistránkovou povídku již na podzim roku 1945. Vycházel z reálné události, která se přihodila v červnu 1942 na gymnáziu v Příbrami. Po přečtení povídky byl režisér Jiří Krejčík rozhodnut dát jí filmovou podobu. Realizací se začal zabývat již na konci čtyřicátých let, Drda však konečnou scénáristickou verzi dokončil až o deset let později a rozšířil ji pro potřeby celovečerního filmu. Příběh nás zavádí do maloměsta v době druhé světové války. Je po atentátu na Heydricha, platí stanné právo a nacisté se mstí za každou malichernost. A právě jedna taková malichernost stojí život tři studenty. Ústředním hrdinou se stává starý profesor zdejšího gymnázia Málek, člověk žijící mimo realitu, uzavřený ve světě antických filozofů. On je tím hrdinou, který se rozhodne intervenovat za uvězněné studenty a zachránit jejich mladé životy. I přes marnou snahu zabránit hrůznému činu projeví svůj občanský postoj v samotném závěru, kdy před celou třídou odsoudí právě probíhající perzekuce nevinných lidí. Smolíkův oscarovaný výkon zcela jistě tvoří jeden z nejvýznamnějších mezníků v historii českého filmového herectví a pro herce samotného představuje dosavadní vrchol uměleckého působení před filmovou kamerou. V rámci precizního Krejčíkova vedení se tu dokázala s obdivuhodnou autenticitou prosadit také generace mladých a začínajících adeptů hereckého řemesla v čele s mladinkou Janou Brejchovou, Petrem Kostkou, Janem Šmídem, Alexanderem Postlerem i Jiřím Kodetem. Zvláštní postavení pak ve filmu zastává osoba velitele místního gestapa (Hannjo Hasse). Ten zde není vykreslen jako primitivní sadistická bestie, ale jako vzdělaný kultivovaný člověk, milující otec a odchovanec skautského hnutí. Jeho poměrně dobrá čeština naznačuje i možnost českých předků. Tento – alespoň vnějškově – bezchybný profil naruší jediné gesto, s nímž odsoudí nevinné studenty na smrt. Krejčíkovi se touto stylizací podařilo vytvořit daleko věrohodnější portrét alibistického vraha, který posílá své oběti na smrt od psacího stolu. Závěrečná scéna popravy patrně náleží k nejsugestivnějším pasážím hraného filmu v celé jeho historii a ve své syrové upřímnosti funguje i cosi jako memento dalším generacím (dramatické okamžiky přelomových let 1968 i 1989). Absurdní vražda mladých studentů, tragická událost, která byla ve skutečnosti součástí mnohem děsivějšího pekla. Snad proto Krejčíkův film zanechává v divákovi i po více než padesáti letech neopakovatelný zážitek. Děsivý a okouzlený zároveň. (02.11.2008)

Studie strachu, lhostejnosti i nezměrné odvahy obyčejného člověka. Scéna stanného soudu, kdy sekretářka píše rozsudek smrti a žvýká u toho tlustě namazaný chléb se vryje pod kůži jako máloco. Mohu si přitom klást otázku: kdyby otec Jany Skálové dokázal najít odvahu jít na Gestapo včas, mohl přece jen kluky zachránit? Podle mě mohl. Ale nemohl to vědět. Měl to zkusit? Profesor Málek to zkusil. I když, jak řekl Commisar Worliczek, žil ještě v Trojské válce, kde bylo místo pro shovívavost... "Když jsi sužován nepřátelskou mocí, neustup. Chraň si místo dané ti přírodou. Ptáš se, jaké že je to místo? Místo muže." (25.10.2005)

Opravdu výtečné dílo, které si jistě zaslouží tu nejvyšší pozornost každého z nás. Bohužel jsem se místy i nudil, ale nakonec musím dát za pět, protože tak krásný konec se jen tak u každého snímku nevidí. Druhá světová válka neničila životy jen na krvavých bitevních polích. Politické machinace, přísné zákazy či striktní podmínky okupantů dokázaly nebohým lidem zatopit stejně tak těžce, jako by sami třímali kulomet v zákopech na frontě. Co všechno rozpoutá neuvážený, přesto však nevinný vtip tří studentů v podobě Heidrychovy karikatury krátce po atentátu v roce 1942? Režisér Jiří Krejčík natočil legendu, kterou byste si neměli nechat ujít. Smutný příběh z jedné maloměstské středoškolské třídy divákem silně otřese a poučí jej, že zapomínat by se nemělo. Na některé hrůzy ne. (26.03.2009)

Na svou dobu (15 let po válce a okupaci) jde čistě filmařsky o nepochybně nadprůměrné a působivé drama s výbornými (době danými) hereckými výkony, leč ta klišé klišé klišé (!)... Tak těžko se mi tohle dílo hodnotí - vedle nesporných ryze uměleckých kvalit působí dnes již dost rušivě ona době poplatná schémata, živící všechny ty historii vnucované komunistické >protektorátní mýty< - uřvaní zlí němci, hloupí nadutí kolaboranti, zbabělá falešná buržoasie, neoblíbený zlý němčinář - versus andělsky hodný latinář, skvělí a lidsky zralí studenti, prostí čeští občané málem všichni svatí vlastenci... Je to tak falešný a zoufale pokrytecký pohled - černobílý - jako fimový materiál, na nějž je tenhle film natočen... Ty čtyři hvězdičky jsou tedy víceméně z jakési nostalgie a s hodně přivřenýma očima. Možná i trošku pokrytecky... (09.05.2006)

Nedůvěřoval jsem plně ve schopnosti českého režiséra Jiřího Krejčíka, který se rozhodl zadaptovat Drdův Vyšší princip. Musím se však sklonit a přiznat mu jeho kvality. Vyšší princip patří mezi skvosty české (-slovenské) kinematografie a jen škoda, že není tolik znám u normálních lidí. Herci v čele s Františkem Smolíkem odvádějí úžasné výkony. Přímo úchvatnou atmosféru by tomuto snímku mohli závidět mnohé válečné filmy z let pozdějších i předcházejících. Režisér Krejčík na plátno přivedl skutečný a věrohodný pohled do světa druhé světové války, se vším špatným i dobrým. V celém příběhu jde nalézt mnohé a při každém dalším shlédnutí jsem okouzlován novými myšlenkami a maličkostmi dotvářejícími velmi věrohodný a mrazivý snímek. (11.09.2007)