Měsíc nad řekou

Alternativní šrámkovská látka Krškovy režijní filmografie dále rozvíjí písecký genius loci. Rozporně interpretované mládí konfrontované s dospělejším a zralejším pohledem na svět určitě neprohrává, ale mluvit o jeho triumfu by také nevystihovalo skutečnost. Prolnutí mládí (Cupák a o poznání starší Medřická) je tedy konfrontováno s rozvážným romantismem stárnoucího věku, jak jej ztělesňují dva velikáni českého divadelního i filmového panteonu Jiří Plachý a Zdeněk Štěpánek, resp. Zdena Baldová. Schopnost radovat se z předností všedního dne a nezapomínat přitom na ta dávno rozeplá křídla zašlých jinošských let není protiřečivou. Se znalostí dějin druhé poloviny dvacátého století bychom měli tento levně napadnutelný postoj více doceňovat. Více doceňovat znamená zraleji myslet, cítit, rozvažovat, hloubat. Být opravdu sám sebou v souladu se sebou samým. Tato šrámkovská sófrosyné (uměřenost) opravdu není to nejhorší, co v životě můžeme potkat. Zajímavých srovnání tohoto druhu, setkávání s rozvážnou statečností, v životě vlastně nikdy není dost. A klidně přitom může zpívat splav ve stříbrném světle naší jediné planetární oběžnice při otevřeném podvečerním okně. Proč ne? (28.08.2007)

Fráňa Šrámek má v české literatuře zcela ojedinělé postaveni, neboť je básníkem v pravém slova smyslu generačním, a přece, jak to bylo vyjádřeno jeho jmenováním národním umělcem, jeho dílo má živý vztah k dnešku. Krška filmoval Šrámka proto, že v jeho překrásné lyrické komedii mohl plně rozehrát to, co v našem filmu bylo dosud vzácné — vnitřní citové vztahy člověka k člověku, a odkrýt krásu citového okouzlení mladých duší. Právě proto, že nechtěl, jak sám doznává, Šrámka formulovat a aktualisovat, ale že chtěl věrně zachovat atmosféru literární předlohy, že chtěl zdůraznit její životnost, pravdivost i kritičnost, vytvořil vskutku básnické filmové dílo lyrické intonace. Při filmovém přepisu zasáhl Krška podstatněji pouze do postavy Vilíkovy; Šrámkův Vilík prožil první světovou válku a ve střetnutí se Slávkou ztrácí sebejistotu předčasně vyspělého muže; Krškův Vilík setkáním se Slávkou na samém počátku svého rozletu dozrává. Tento záměr Krškův pochopil plně chlapecký představitel Vilíka — Eduard Cupák. Ostatní postavy filmu, zejména Slávku Hlubinovou, v mistrovském podáni Dany Medřické, vede Krška více méně přesně po šrámkovské linii. Filmový přehled 33/1953 (08.11.2008)

"Po této zemi se musí chodit a ne lítat někde v oblacích," říká jeden z abiturientů Jan Hlubina v podání Zdeňka Štěpánka. Samotný film svou poetičností a básnickou mluvou jako by se vznášel desítky metrů nad zemí. Místy poněkud patetické, přesto docela kouzelné. O úsměvu Dany Medřické to platí zcela určitě. (24.11.2019)

Československá romantika v krásných barvách filmů padesátých let. Bohužel, tento stoprocentní nápoj by potřeboval řádně zředit, aby byl vhodný k příjemnému pití. Sentimentální příběh o setkání starých přátel a rozvernosti nerozumného mládí mi však otravuje postava přemoudřelé, zatrpklé a ironické Slávky. (13.03.2015)

Krška dokáže vystihnout Šrámkovského ducha, i když jsou jeho filmy teatrální a uvízlé v časové smyčce. Což je však úplně jedno, jelikož to, co dvojice těchto filmů skrývá pod těžkopádnějším povrchem je svěží až bouřlivé. V tomto případě jde hlavně o liníii Cupáka a Medřické, která několikrát převyšuje ne tak intenzivní historku o nenaplněných ideálech mládí, před které je nyní třeba znovu se rekapitulačně postavit. Medřická podává výborný výkon, nemohl jsem z ní odtrhnout oči, Cupák mě přesvědčoval v průběhu děje. Herectví zúčastněných zde sice ulpívá v divadelní manýře, ale v podání mistrů, což zážitek nijak neznevažuje (oproti nevyrovnanějším výkonům ve Stříbrném větru). Navíc zde Krška nádherně pracuje s dekoracemi interiérů a prostředím malebného Písku, jde o skutečnou poctu tomuto neobyčejnému městu. Ze šrámkovské dvojice tento snímek přeci jen na mě zapůsobil o něco více. (19.11.2009)