Řeka čaruje

Hodně jsem o hodnocení přemýšlel, dlouho jsem váhal, jestli nedat o hvězdičku míň. Hodně jsem uvažoval nad tím, zda hodnotit vlastně to, že jde o moje rodné Posázaví. Ačkoliv mě mrzela absence některých míst. Nakonec jsem se rozhodl dát hodnocení trochu menší, protože příběh mě tolik nenadchl. Ale vynechat jsem ho kvůli Posázaví určitě nemohl. (06.12.2020)

Úspěšná stejnojmenná rozhlasová hra Josefa Tomana (1899 - 1977), spisovatele, básníka a dramatika v jedné osobě, poskytla Václavu Krškovi na sklonku války ideální příležitost pro vznik mimořádně citlivého a křehkého filmového díla. Krška, odjakživa ovlivněný jihočeským krajem, svým rodištěm, a Fráňou Šrámkem, velkým literárním vzorem, mohl teprve prostřednictvím tohoto filmového příběhu rozehrát celou škálu básnivých impresí, jež souzněly s jeho vnitřním zaměřením. Film, obměňující dávný epický vzorec o zázračném elixíru mládí, přitakává - oproti Ohnivému létu - až vitalisticky rozjásaně přirozeným životním principům, které nachází v přimknutí k přírodě, k lásce, k práci. Film s výsměšnou, ale nebolestivou karikaturností tepe materializovaný svět maloměšťáků, jeho chlubnou předstíravost a citovou prázdnotu. Mládí je synonymem toužení, směřování, vzletu. Je životním postojem, není limitováno biologickým věkem. Leopold Kohák v podání Františka Hanuse je v určitém ohledu ryze komediální typ, zdravý člověk s venkovským jádrem, selfmademan spoutaný otěžemi majetku, uvědomující si svou žalostnou životní bilanci. Teprve pod vlivem magického fluida čisté a dravé řeky následuje proměna v roztouženého a poctivého chlapce, tedy v člověka, jakým byl kdysi, v mládí. Čaromocný symbol řeky je v Krškově filmu vysloven s upřímností, prostotou a zarážející přímočarostí. Typicky "krškovská" meditace nad "věčným mládím v nás" dochází svého vrcholu právě v příběhu Leopolda Koháka, v příbězích lidí uvězněných v masce někoho jiného, než ve skutečnosti jsou nebo byli. V hodnocení hereckých výkonů nelze samozřejmě přehlédnout vynikajícího Františka Hanuse, jakéhosi milovníka na předělu, ztvárňujícího s neobvyklou citovostí titulního hrdinu, procházejícího zajímavými psychologickými proměnami. Klasickou masku maloměstského patricijství na sebe navlékla tradičně Růžena Šlemrová, která svou snobskou diktátorku dotáhla téměř k odstrašujícímu exempláři lidské lhostejnosti. Čtverylka v podání Jindřicha Plachty představuje vděčnou figurku lidových šejdířů a pábitelů, táhnoucích se od kramářských písní až k narativním poetikám a k jejich napodobitelům; skvěle obsazené zůstávají i další postavy, byť namnoze epizodní, jakou je například Marvanův robustní statkář, vnášející patřičný vzruch do škrobeného prostředí společenských salonů. Nejblíže Krškovi zůstává patrně poloha Rovenského vynikající Řeky - jemně odstíněnými valéry lidských citů a obdivuhodným postižením přírodního rámce. Ale Rovenského hrdinové jsou jednoznační, nekomplikovaní, naproti tomu se Krška pokoušel o maximální nejednoznačnost a stylizovanost. Člověka chápe jako individualitu, která nese hluboké vnitřní tajemství. Jeho odkrývání má být smyslem umění. Tedy žádné "jarní vody" evokující zanikající vidinu čisté minulosti, kterou nelze nikdy vrátit. Tady prostě řeka čaruje. Stačí jen chtít a věřit. (04.10.2008)

Poetická oslava Posázaví ... vtělená do písně té řeky, která dá ztrápenému, zestárlému Leopoldu Kohákovi druhou šanci. Člověk je ovšem tvor od přírody přizpůsobivý, zapomnětlivý - a tudíž nepoučitelný ... plýtvat na něho dobře míněnými zázraky je skoro stejně marná práce jako házení luštěnin na pověstnou stěnu. V podstatě tak nějak očekáváte, že si ušlápnutý "Poldík" po své proměně bude chtít znovunabytého mládí jaksepatří užít ... že se postupně dostane do vleku událostí - a bude na dobré cestě, aby znovu zapomněl na píseň své milované řeky a zopakoval veškeré chyby, kterých se kdysi už dopustil. Což není samo o sobě špatně, ba právě naopak - jenom mám neodbytný pocit, že snímek se ve své druhé polovině dostává maličko do rozporu se vším, co zamýšlel prezentovat ... nebo je přinejmenším přespříliš shovívavý a nemá se k tomu, aby svého problematického hrdinu trochu víc skřípnul, takže éterická, téměř pohádková atmosféra se částečně rozplývá. Závěrečnou sebereflexi bych si zkrátka představovala trochu jinak ... 3,5* (20.11.2015)

Rieka čarovala a vyčarovala neuveriteľný filmový zmätok, ktorý je ale práve tým čarovný. Ako sa hrdina ku svojej matróne dostal, ako si stačí oholiť bradu a ako sa všetko takto mohlo vyvinúť, na pochopenie toho treba možno trochu veselej trávy alebo alkoholu. Ale kombinácia žánrov poetický a mysteriózny to vysvetľuje, ospravedlňuje, a som rád, že takýto až nezdravo optimistický príbeh som si mohol pozrieť. Pre povojnové obdobie to mohlo byť veľmi žiadaným artiklom. (15.05.2016)

Trochu cynická oslava kultu mládí, ale vzhledem k době svého vzniku vcelku pochopitelná.  Postarší podpantoflák a pan rada se po návštěvě svého rozšafného přítele z dětství rozhodne vrátit na svou rodnou hroudu a vzepřít se tak svému dosavadnímu životu, v němž se zpronevěřil všem svým mladickým ideálům.  A po návratu ke své milované řece Sázavě zjišťuje, že putuje proti proudu času a dostává  tak druhou šanci žít.   Václav Krška pak se svým hrdinou Františkem Hanusem rozjíždí bezstarostnou jízdu plnou vášně, lásky i lehké erotiky doprovázenou poetickými obrazy naší krajiny a krásně formálně přizdobenou technickými kouzly s prolínačkami a líbivou hudbou.  Dysharmonický akord pak zazní ve scéně setkání s první láskou, kde zděšený pohled hrdiny na svůj zestárlý objekt prvotní touhy čpí právě oním cynismem v počátku zmíněným a je doražen její náhradou v podobě (až árijsky) dokonalé Lidušky, s kterou hlavní hrdina započne ten ideální nový život...  Ale ruku na srdce, kdo z nás by po takové šanci nesáhl? (12.10.2023)