Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu

Stanley Kubrick za svůj život „realizoval“ pouze 13 celovečerních filmů, na druhou stranu je mnoho jeho filmů legendární záležitostí. 2001: Vesmírná odysea patří mezi nejuznávanější sci-fi všech dob, Osvícení zase mezi nejuznávanější horory všech dob, stejného uznávání se poté dočkaly také Olověná vesta, Mechanický pomeranč nebo také Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu. Kubrick sice realizoval pouze 13 celovečerních filmů, za svou kariéru ovšem zvládl pokrýt prakticky každý stěžejní žánr. A v případě Dr. Divnolásky došlo na komedii. V případě Kubricka pochopitelně na krapet ambicióznější.  V roce 1964 už nějakou dobu probíhala studená válka mezi USA a Sovětským svazem, 2 roky nazpátek poté došlo ke kubánské krizi. I tentokrát Kubrick šáhl po předloze, v tomto případě po knize Red Alert od Petera George. Politická satira, která se i díky palčivému tématu nevyhýbá černému humoru, je dalším Kubrickovým zásadním milníkem a i tentokrát patří Dr. Divnoláska mezi nejuznávanější zástupce svého žánru.  Slavný komik Peter Sellers tu zazářil hned v trojroli, kromě titulního Dr. Divnolásky, bývalého nacisty a na invalidním vozíku, také jako prezident USA Muffley a kapitán královského letectva Mandrake. Sellers tu utvrdil pozici hereckého chameleona, kromě něj tu poté byl George C. Scott (který se tu jako generál Turgidson objevil pár let před tím, než mu titulní role v Generálu Pattonovi přinesla Oscara), Sterling Hayden jako paranoidní brigádní generál Ripper a nebo James Earl Jones, pro kterého byla role poručíka Zogga filmovým debutem. Film plný výrazný výkonů ovšem táhne především zmíněný Sellers. Ve třech rolích střídá přesvědčivě akcenty, úroveň serióznosti pojetí postav a snadno se mu daří až budovat dojem, že jeho tři charaktery vlastně nehraje stejný herec. Síla Kubrickovi satiry tkví v tom, že zůstává silná a strefuje se do černého i v dnešní době (téma strachu z atomových bomb a napjatých politických vztahů je nevyhnutelně příliš aktuální), film díky tomu zvládá být zábavný, přesto z něj též zvládá funkčně mrazit. Film úmyslně sleduje směšnost průměrného myšlení zelených mozků, které snadno implikuje nějakou nadsázku, přeci jen ovšem ve finále není tak daleko od pravdy. Základy filmu sice stojí na vážné knižní předloze, Kubrick ovšem v tehdejším kontextu film obohatil o nadsázku a nádech absurdní podívané, která jakoby se odehrávala ve zcela jiném světě. Přesto jde pořád o náš svět, který je snadné rozeznat i přes nějakou tu Kubrickovu fabulační přidanou hodnotu. Rodeo na bombě snadno patří mezi nejvíce ikonické momenty komediálního žánru. Stejně tak spousty momentů tak funguje, protože jsou přehnané a působí skutečně jak z jiného světa (jen si zkuste představit, že by v roce 1964 volal Lyndon Johnson Nikitovi Chruščovovi s tím, že omylem spadla jedna bomba).  Kubrickova vize i tentokrát působí zcela puntičkářsky dokonale, prim v tom hraje úžasná vizuální stránka, působivá výprava i spousta sofistikovaně promyšlených záběrů. Do velké míry komorní záležitostí její komornost bohatě stačí, především proto, že se i přes komornější prostředí tady pořád řeší důležitá téma jako je jaderná hrozba a s tím i hrozba 3. světové války. Jména postav mají skrytý podtext (Jack Ripper -Jack Rozparovač), stejně tak se i přes nadsázku a satiru Kubrick vyhýbá fraškovým momentům a pořád i přes uvolněný satirický nádech servíruje podívanou na úrovni, která dokáže i z pouhopouhého bunkru udělat vizuální orgie. Tvůrci jako Kubrick v dnešní době holt chybí. Silně ostatně působí i závěr, který ihned po výbušném rodeu nabídne plán Dr. Divnolásky na spasení lidské civilizace, která i díky Divnoláskově minulosti snadno svádí k naplnění ideálu Adolfa Hitlera a jeho „čisté rasy.“ Pak už jen chybí mrazivá pasáž zobrazující skutečné výbuchy atomových bomb a otevřený nádech tragédie. Pro Kubricka šlo jistě v mnoha ohledech o fascinující otevřená vrátka, možná proto se sám v roce 1995 rozhodl pro realizaci pokračování s názvem Syn Divnolásky, kdy chtěl, aby se režie filmu chopil Terry Gillam, tvůrce filmů jako Brazil, 12 opic nebo Strach a hnus v Las Vegas. Scénář nikdy nebyl dokončen a Gillam se i přes zaujetí námětem o filmu nedozvěděl až do Kubrickovi smrti v roce 1999. Těžko říct, jak by Kubrickem schválené pokračování jeho filmu v režii Gilliama dopadlo, odkaz Dr. Divnolásky bude nicméně alespoň žít v podobě chystané divadelní hry, kde si po vzoru Petera Sellerse na prknech Noël Coward Theatre zahraje několik rolí Steve Coogan.  Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu je i po 60 letech filmem, který zvládá být satirický rýpavý, v mnoha ohledech zábavný svou absurdností, stejně tak ovšem mrazivý a chtě nechtě aktuálnější, než se kdy vůbec mohlo zdát. Ať už nás nejvíce mrazí z potencionálních atomových výbuchů, žití v podzemí a nebo nevyhnutelný návrat totalitního nebo diktátorského režimu. Kubrick vážnou předlohu nerealizoval s tím nejvážnějším nádechem a spousty momentů svou zábavností funguje. Neznamená to ovšem, že by Kubrick přes to vše skutečně nezvládl v roce 1964 v mnoha ohledech trefit do černého. Zvláště kdy některé ústřední postavy svým myšlením snadno evokují Donalda Trumpa, svou zmateností poté Joea Bidena. Seznam filmů v Národním filmovém registru pro kulturně, historicky nebo esteticky důležité filmy se nevyhnutelně rozrůstá, Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu je nicméně jedním z těch filmů, který na ně patří zcela právem.... (21.02.2024) (méně) (více)