Jan Palach

FIlm o Janu Palachovi 4*, život a smrt Jana Palacha -5*. On si totiž Honza asi neuvědomil, že žije mezi Čechoslováky. Těm je totiž srdečně putna všechno, co se netýká jejich žaludku a židle. Sedláček odvedl dobrou práci. Pokud JP byl magor jak o něm nedávno na ČR1 mluvil nějaký jeho dávný kamarád (rval si špendlíky pod nehty apod), Sedláček se tomu šikovně vyhl. Trošku šablonovitý až silně kýčovitý je vztah s profesorem (Vondráček), víc prostoru nedostal problematický vztah s matkou (Bydžovská). Kristína Kanátová pěkný, Denisa Barešová je taková svazačka. Kompars na sovětské vojáky byl asi easy, udělali nábor na pražské tržnici. Scéna, v níž JP pochoduje za prezidentem, by se měla vystříhnout, to je až moc trapná přeháňka. Kdyby zůstal u Rýna, nemuseli nám kantoři celej život tlačit do hlavy tenhle nesmysl. (18.03.2019)

Docela mě zaráží, kolikrát tu zaznívá, že je to bezemoční film, který dostatečně nevykresluje Palachovy pohnutky. Vážně? Asi jsem teda viděl jiný film. Je sice pravda, že Kantůrková doslovnou odpověď nedává, ale jinak je to velice poctivá drobnokresba Palachovy osobnosti, kde jsou jednotlivé podněty k onomu činu spíše naznačovány a vyplývají z událostí. Viktor Zavadil je trefa do černého a ačkoli se snaží hrát Jana Palacha enigmaticky a do jisté míry ho vykresluje jako nepříliš otevřenou, ale empatickou introvertní osobnost, je radost sledovat každý jeho mimický záchvěv, který jakoby probublává z nitra na povrch. Dobová atmosféra a na český film poměrně štědrá výprava rovněž funguje a třeba procházka ulicemi sověty okupované Prahy, kde za zoufalého zpěvu protestujících střílí typicky arogantní ruští vojáci do davu, mě vyloženě napumpovala emocemi a adrenalinem. Stejně jako následná rezignace... V dnešní době, kdy rozmazlená veřejnost pomalu zapomíná a znehodnocuje podobné osobnosti a činy, v době kdy se během zdravotní celosvětové krize bezskrupulózně a bez kontextu ohání slovy jako fašismus nebo marxismus, zuřivě máchá na ulici šibenicemi a slovo "nácek" se, jakožto pejorativní označení názorového oponenta, cpe pomalu do každé druhé věty, je znalost těchto příběhů a především (!) dobového kontextu potřeba. Jan Palach coby film nemá žádné vyšší umělecké ambice, kupodivu není ani přehnaně patetický nebo tendenční, ale věrně zobrazuje režim, události a nakonec i pro moderní české dějiny ikonickou osobnost, která nebyla ani hrdinou, ale velice pravděpodobně ani žádným bláznem, a onen čin vykresluje nejen jako důsledek tíhy socialistického režimu samotného, ale především jako opakované zklamání z apatických reakcí společnosti na něj. Tedy jako čin pod tíhou okolností a s jediným cílem: něco změnit. (06.02.2022)

Nechybělo mnoho a byl jsem svědkem nejtvrdšího pádu na hubu v českém filmu posledních let (moji „oblíbenou“ Učitelku vnímám jako slovenskou), ale vyvrcholení dojem naštěstí zdárně vylepšilo. Ta mlčenlivá soustředěnost mi v předchozím dění chyběla – je rozdíl mezi tím sdělit záměr mlčky a cpát ho při každé příležitosti všem postavám do úst. Vracet se do našich nejexponovanějších dějinných epoch a odkrývat mýty pro mě osobně nedělá Honzu Palacha vynikajícím. Mám pocit, že zrovna s podobnými introspekcemi na tom není česká kinematografie úplně zle (Protektor, Fair Play, Ztraceni v Mnichově, Já, Olga Hepnarová…) a Sedláček jen toto směřování ozvláštňuje větším množstvím ironie, někdy záměrně nepatřičné. _____ Účelovou nečitelnost protagonisty kvituji, mělkost světa kolem něj již nikoli. Ačkoli jsou pod Sedláčkových triptychem České století/Bohéma/Jan Palach podepsáni jiní scenáristé, problémy se opakují. Dialogy mě naposledy takhle trápily v nějaké nedělní pohádce na ČT. Scénáři jsem přál dramaturga, který by seškrtal to kvantum nevyslovitelných šíleností a jakoby mimoděk zmíněných údajů sloužících k charakterizaci postav a vývoji vyprávění (vinu tentokrát možná nese také nezkušenost Jana Gogoly ml. s hranou tvorbou). Jsem přesvědčen, že opravdu dobří herci dokáží s těmito nástrahami pracovat, ale v podání některých zdejších mlaďochů a za asistence Jana Vondráčka jsem procházel sedmi bránami pekel. _____ Záporů vnímám o dost víc. Dějinné události Sedláček představuje ve vždy srozumitelné chronologii, linie týkající se konkrétních figur ale nechává roztříštěné a neujasněné (vztah Palacha s přítelkyní a slovenskou kamarádkou) nebo nedovede zdůraznit jejich vývoj v čase a explicitní záměr (profesor jako morální vzor, důsledky charakterové změny Smrkovského, bezmoc stávkujících). Zvolená epizodičnost vyprávění na mě působila velmi únavně, nerytmicky a nedokázala mi zprostředkovat závažnost situace a utužování poměrů, to mi film musel sdělit opět až dialogy. Vypíchl bych ještě inspiraci seriálem Vyprávěj – veškeré kostýmy jsou čisté, nové a „retro“, zvláště hlouček protestujících komparzistů na Václavském náměstí hraje pod tím věčným bílým světlem všemi barvami a účesy. Po střelbě pak utíká tak zmateně, že nemám pochyb o tom, že tyto scény režíroval hostující Biser A. Arichtev. (23.08.2018)

Jan Palach neodpovedá na tú najzákladnejšiu otázku, totiž ako sa dokáže niekto, aj napriek známej motivácii, podpáliť. Lenže Jan Palach nemala byť psychologická štúdia, ale skôr štúdia doby, takže tento chladný popis udalostí a zobrazené vzťahy nejdú na dreň, ale skôr sú prostriedkom na zobrazenie celku miesta a doby. Ale možno je to celé o tom, že trpiaci človek nedáva na sebe toho veľa poznať a jeho vnútorné peklo nie je vyjadrené cez dialógy, ale proste iba jeho rečou tela a výrazi v tvári. A keďže vieme, ako sa to celé skončí, tak Palachove strohé chovanie za prejav jeho vnútorného prežívania považovať môžeme. (12.01.2019)

Takový jakýsi značně stylizovaný dokument o osmašedesátém. Jako drama to moc nefunguje. Palach je sám o sobě značně nesrozumitelná osobnost plná tajemství, a tedy skýtající možnosti fabulací, což se zde naprosto neděje. O jeho psychice (a o tom je ten příběh zejména) se dovídáme pramálo. Zřejmě tomu chybí lepší režisér a scénárista kalibru Oldřicha Daňka. (10.03.2019)