Žiji ve strachu

Silné sociální téma a (jak jinak) oslňující Toshiro Mifune. Nepřijde mi, že by tenhle film nějak výrazně zaostával za zbylou tvorbou Kurosawy... propad tvrdohlavě sebevědomého, "atomově paranoidního" Nakajimi do hlubin skutečného šílenství je zachycený dobře. A protože starému pánovi jeho vnitřní hrůzy, díky výkonu jeho představitele, beze zbytku věříme, stejně jako nemůžeme z rozumového hlediska odsoudit poněkud chladně prezentovanou Nakajimovu rodinu, jasného favorita film nemá. Scéna, v níž muž hovoří o radioaktivitě, zatímco Nakajima drží v náruči dítě, v tváři se mu promítají zoufalé emoce a všemu dělají zvukovou kulisu tušené válečné letouny, je jednoduše perfektní. A poslední záběr taky. (01.07.2008)

Kurosawa je z mého pohledu silnější tam, kde se od mýtické minulosti plné samurajů vrací do současnosti a zpracovává závažná témata hýbající Japonskem jeho doby. Žiji ve strachu je psychologické drama o podnikateli, který je v 50. letech 20. století až příliš zaměstnaný myšlenkami na válečné útrapy 2. světové války a zejména na jaderné výbuchy v Hirošimě a Nagasaki. Strach z nové války a jaderných zbraní se pro něj stává posedlostí do té míry, že začne plánovat emigraci do Jižní Ameriky. Tomu se ovšem celá rodina brání, ať už proto, že by ztratila úspěšnou firmu, nebo z důvodu kulturní bariéry a neznalosti španělštiny. Věci dojdou tak daleko, že rodinný konflikt musí řešit soud a rodina se rozhodne svého patriarchy zbavit odklizením do psychiatrické léčebny. Dobře zahrané, výborně zrežírované a především je to film, který něco vypovídá o japonské společnosti své éry. Celkový dojem: 80 %. (03.01.2010)

Snímek, který na první pohled může působit jako pojednání o japonském strachu z atomové hrozby. Ve skutečnosti jde o pouhou kulisu a hlavní téma je zcela nadčasové a univerzální, dokonce bych řekl, že v současnosti je výjimečně aktuální. Zatímco zvesela pracujem na tom, abychom se ubavili k smrti, ignorujem reálné hrozby (např. postupné ořezávání svobod pod pseudozáminkou terorismu) - jsme menší blázni, než paranoici? Byť má film jedno základní ústřední téma, není plochý a periferně rozehrává několik dalších otázek. Vynikající. (23.01.2008)

Kurosawa vedel akou formou sa vyjadrovať k aktuálnym spoločenským témam a zároveň skúmať aj ľudskú psychiku a jej temnejšie stránky. Toto spojil vo výborne fungujúci celok vo filme Žijem v strachu, kde reaguje na nedávnu japonskú atómovú katastrofu a vhodne ju dopĺňa typickým ľudským sebectvom. Mne z toho vychádza, že ľudia sú všade a stále rovnakí. (12.06.2012)

Autoritativní hlava rodiny se zdánlivě iracionálním strachem z výbuchu vodíkové pumy na straně jedné. Na té druhé jeho početné potomstvo. Obě strany se mají rády, ale ve chvíli kdy otec rozhodne, že prodá svůj podnik a tím pádem jedinou obživu rodiny a všichni se mají odstěhovat za pofidérním bezpečím do Brazílie musí rodina chtě nechtě zasáhnout. Zdánlivě vztahové drama o dysfunkční japonské rodině slouží již tradičně Kurosawovy jako sociální sonda a k (nejen) tehdy aktuálnímu vyjádření k dopadu studené války na běžné lidi, což obvzláště v Japonsku má svou nespornou výpovědní hodnotu. Námět je zajímavý a scénář z něj dokázal vytěžit spoustu rovin a úhlů pohledů na věc. Přes dobré herecké výkony všech zúčastněných stojí celý film na jediné roli, kterou hraje dvorní Kurosawův Pan Herec - excelentní Toshiro Mifune. V první moment takový výběr zarazí, jelikož je přecijen nalíčen poněkud prvoplánově staře, ale jak začne hrát všechny pochyby rychle ustoupí. Co na tom, že mu v době natáčení bylo pětatřicet let... Své role stařeckého "blázna" se zhostil tradičně na výbornou. Nejeden herec již na filmovém plátně ztvárňoval starého člověka, ale ještě nikdy to nebylo tak věrně. To co se jiní snaží zahrát přehráváním a využíváním klasických hereckých berliček zvládá Mifune jen za pomocí pohledů. Působivé dílo, které má co sdělit i dnes. (07.02.2007)