Žít

Divák musí byť pripravený na to, že ide o japonský film. Teda na málo rozlíšiteľné tváre, na prebytok času a na vysvetľovanie každej myšlienky menej chápavým divákom. Potom sa dá. V tomto filme si navyše musí divák zvyknúť na výraz tváre a permanentný predklon hlavného hrdinu. Uchvátila ma pieseň, ktorú vo filme dvakrát zaspieval. A úplne ma dorazila scéna, kde sa ožratí úradníci magistrátu zastrájajú, že na Watanabeovu počesť sa hneď od zajtra zmenia a začnú tiež pracovať pre blaho verejnosti. Škoda, že Kurosawovi nikto počas života nepodaroval nožničky, mohol byť ešte slávnejší a jeho filmy pre divákov pozerateľnejšie. (27.11.2009)

Jak žít a pracovat v japonské společnosti, kde se věta v rozhovoru se zástupcem starosty: "Můžete to prosím ještě zvážit?" stává teroristickým činem? Watanabe byl po celý svůj život zářným příkladem úředníka - neřekl ani slovo, celým svým tělem vyjadřoval podřízenost, neboť mluvit a činit znaméná angažovat se a pracovat, což znamená žít. Možná se nám dnes Kurosawův výkřik zdá zdlouhavý a místy až tezovitý, ale pro Japonce v padesátých letech to musel být úder kladivem. (06.05.2009)

Režisér menom Akira Kurosawa, mimochodom môj najobľúbenejší Japonský tvorca, ma neskutočne fascinoval svojimi samurajskými filmami, ktoré veľmi charakteristicky zachytávali život v pred-priemyslenej krajine Japonska. Kedy už staré zvyky a tradície pomaly upadali ale pre novú západnú kultúru neboli ešte dostatočne pripravené základy. Snímky od Kurosawa ako Shichinin no samurai (1954), Yojimbo (1961) či Tsubaki Sanjūrō (1962) patria k mojim najobľúbenejším filmom všeobecne. Ikiru je snímka ktorá je naopak radená do , vtedajšej, prítomnosti a sleduje život jedného frustrovaného úradníka, ktorý celú svoju kariéru a dalo by sa povedať, že aj mladosť presedel v kancelárií a v každodennej rutine, medzi papiermi, mu prebehlo 30 rokov života. Pravdepodobne by pokračoval vo svojom nudnom živote, keby sa nedozvedel, že má rakovinu žalúdka a do konca mu zostáva 6 až 12 mesiacov života. Psychicky sa položí lebo si uvedomí, že za svoj život nikdy nič nedokázal, nikdy nič v úrade nespravil, nikto si naňho nebude pamätať a jeho jediný syn sa už nevie dočkať, kedy sa dostane k jeho úsporám, keďže celý život tvrdo šetril, do krčmy nechodil a zbytočne na nič nemíňal peniaze. Takto sa v ňom niečo zlomí, vyberie si všetky úspory a vydá sa do prvej krčmy. Tam sa stretáva s jedným spisovateľom a rozpovie mu svoj príbeh. Spisovateľa filozofické vnímanie konca života hlavnej postavy natoľko dojme, že sa ho na jeden večer ujme a prefláka s ním celý večer. Opijú sa, navštívia podnik s hazardnými hrami aj za dievčencami sa pozrú. Chlapík však stále nieje spokojný a koniec sa blíži, tak sa rozhodne, že na úrade, kde pracuje, začne pomáhať ľuďom a nie ich posielať na úrady iné ako to je vo zvyku ešte aj dodnes. So svojim entuziazmom sa mu podarí v chudobnej štvrti sa mu síce podarí postaviť nový park ale bude ho to stáť veľa energie. Toto trvá asi 2/3 snímky. Potom hlavná postava umrie. Nasledujúca 3/4 hodina ktorá zostala je o dialógoch jeho kolegov na kare. Rozhovory sa začnú striedmo až nakoniec, keď si postupne spomenú čo všetko za posledné mesiace jeho života spravil pre ľudí, kolegovia prepadnú historickému plaču a sľúbia, že aj oni budú rovnako pomáhať ľuďom. Pozorný divák si však všimne, že film nekončí happyendom... ale svojim spôsobom tragicky vďaka ľudskej hlúposti, malichernosti a lenivosti. Herec, ktorý hral hlavnú postavu, uhral tak akoby mu išlo doslova o život. Bolesť ktorú prežíval jeho charakter musel cítiť aj on sám... Dal do toho neskutočné emócie. Ide o neskutočne podarený psychologický film, ktorý má aj dneska čo povedať. (13.12.2015)

Moc dobře vím, proč mám pana Kurosawu v oblíbených režisérech. Protože mne ty jeho přehnaně dlouhé, nudné a rozvleklé filmy neskonale baví! Žít sice dle mého názoru nepatří mezi ty vrcholné kousky, ale rozhodně je to působivé a smutné drama o osamělosti, smutku, životě a smrti. Ale i radosti ze života, která v dnešní době spoustě lidem chybí. Žít je de facto filmem, který nám ukazuje, že i na sklonku našeho života se dají některé věci změnit, že není pozdě ještě něco dokázat. Excelující Takashi Shimura hraje osamělého a apatického muže, který jen proplová životem a jeho bezvýrazná tvář jako by ani nevnímala okolní dění. Ne nadarmo se mu v práci říká Mumie. Jeho život se změní, jakmile se dozví o své nemoci, rakovině žaludku, která ho vytrhne z jeho apatie a dovede k zjištění, že život nežil, že jím lhostejně proplouval jako kdyby ani nežil. Film je velice dojímavý s pár velice pěknými, působivými závěry a byť je to vše pojato okatě, "vlezdoprdelsky", nelze se za to zlobit. (9/10) (01.09.2009)

Prý že je tento film melancholický. Ale kdeže. Je o radosti. O té, kterou je možno nalézt i tváří v tvář smrti a kterou nesmaže tělesná bolest ani žádné vnější neštěstí. Tahle radost má pramálo společného s hýřivým veselím večírků a s kouzlem milostných vzplanutí - narozdíl od nich před paní Kosatou neutíká, ba staví se jí čelem... a vítězí. Tenhle snímek se právem nejmenuje UMÍRAT, ale ŽÍT. Je duchovní hostinou a ty nejlepší chody jsou odhaleny až při smuteční slavnosti v poslední třetině. (18.01.2007)