Kagemuša

Patrně nejdražší snímek Akira Kurosawy díky americké finanční injekci, díky níž mohl Kurosawa zobrazit velkolepé válečné scény a stvořit rozmáchlé epické drama ze 16. století japonských dějin, kdy se podobně jako v Evropě pomalu chýlil ke konci starý věk šlechtických klanů a jejich způsobů boje založených na středověkých taktikách. Kurosawa se snažil, podobně jako v jiných svých snímcích, o shakespearovsky silné psychologické drama, kde je bezvýznamný človíček uvržený shodou okolností do víru mocenských intrik a krutých bojů. Malý zlodějíček má sehrát roli mocného feudála, vůdce klanu, který usiluje o dominantní postavení v Japonsku. Jenže to není žádná úsměvná komedie stylu Císařova pekaře a pekařova císaře, ale osudová temná záležitost, kde sledujeme v přímém přenosu nejen zkázu jednoho klanu i s celou armádou, ale i konec jedné epochy. Další zásadní zvrat v Japonsku přišel až v 19. století s reformním hnutím Meidži. Jestli je něco cenné, pak je to samozřejmě výprava a konfrontace odlišných kultur, protože pozdně středověké Japonsko představuje pro středoevropana exotiku. Vytknout by se dala určitá teatrálnost - Takedův dvojník má na sobě tolik líčidel, aby zobrazil svoje zoufalství, kolik se nespotřebuje na jedno průměrné divadelní představení. Navíc emoce jsou podávány, jak už je v Kurosawových historických dramatech zvykem, v neskromném množství, je to zkrátka rozdíl proti střízlivějšímu evropskému pojetí a je to i znát na českém dabingu, který se jen obtížně strefuje do postojů filmových hrdinů. Být tohle natočené v euroamerickém prostoru, byl bych kritičtější a režisérovi bych doporučil minimálně odvážnější střih a civilnější herectví, ale Kurosawovi jeho filmové vidění rád odpouštím. Celkový dojem: 80 %. (20.05.2012)

Geniální barevná čmáranice, úchvatné kostými, spousty prachu a mhly, západy slunce, soumrak a dlouhé stíny. Kagemusha není ani tak typický válečný film s řadou bitev jako je tomu např. v Ran, spíš se zaměřuje na boj planoucí uvnitř člověka. Tatsuya Nakadai je výborný herec, ale některé scény-snová pasáž- působily trochu teatrálně. Vůbec je to zajímavá představa, hrát dvojroli kde druhá postava je dvojníkem té první. Pro mě osobně ..nezapomenutelný zážitek (02.05.2006)

S Kagemušou definitivně vzala za své moje někdejší proklatě zjednodušená představa, že Kurosawa v začátcích kariéry pevně vězel v japonských kořenech a pak se postupně „pozápadňoval“ – tady si za americké peníze natočil jeden ze svých nejjaponštějších filmů, silně odkazující na historii, tradice, divadlo nó/kabuki etc., což sice působí trochu nepřístupným, ale zároveň v té důslednosti, ukázněné práci s barvami apod. povznášejícím, harmonickým dojmem. Na rozdíl od pozdějšího a za mě přeceňovaného Ranu se Kagemuša mezi pompézně inscenovanými bitevními scénami, osudy národů a vladařskými eskapádami dotýká i komornějších témat, která mě osobně oslovují víc – třeba toho, co vlastně dělá z konkrétního člověka jedinečnou lidskou bytost. A moc mě potěšilo, jak málo je tu očekávatelných příběhových klišé – žádné „podceňovaný nýmand všechny překvapí, získá si všeobecný respekt, ale nakonec podlehne intrikám“, vždycky se v pravou chvíli ukročí stranou a do větší hloubky. Zralý, silný, mnohovrstevnatý kousek, i když už ne tak omračující a vlivný jako Kurosawovy největší „klasiky“. (01.12.2017)

Stín nemůže jednat nezávisle na osobě, jež jej vrhá. Kagemuša je bravurní syntézou psychologického dramatu a válečného filmu, jehož hlavní hrdinové utváří nezvyklý trojúhelník: hlavu rodu a jeho dvojníky. Zatímco vladařův bratr tuto roli zastává dlouhé roky, pro odsouzence na smrt, který vděčí za svůj život jen mimořádné podobnosti s ním, představuje šok. A vzápětí sledujeme, jak se svého života opět vzdává pro imitaci života někoho jiného; jeho překonávání překážek v podobě změny chování, vyjadřování i jemných pohybů, až po styk s vlastním vnukem a koněm, jenž nikdy jiného jezdce nesnesl. Zpočátku se jeho úkol jeví pouze dočasným a příležitostným, po pánově smrti je ale dvojník jedinou naději na utajení této – pro rod ve válečném stavu fatální – skutečnosti. A tak postupně opouští, co bylo vlastní jemu, a přejímá zvyky, které měl mít někdo jiný, každým okamžikem ovšem hrozí, že se iluze stane více nepotřebnou; a co bude pak se samotným stínem? Jeho pravá podstata je mu nadto neustále připomínána tím, že lidé, vzdávající mu na veřejnosti čest, se k němu v soukromí mohou chovat nadále stejně hrubě. Titulní dvojroli si zahrál Tacuja Nakadai a předvádí v ní jeden ze svých nejlepších výkonů, vrcholem jsou dlouhé záběry, v nichž se snaží gesty a výrazy co nejvěrněji podobat své „předloze“; v dlouhých záběrech si ostatně celý film libuje, ať už snímají promyšlené dialogy nebo nádherně barevná pochodující vojska (často doprovázena úžasnou hudbou). Pro mne osobně představuje Kagemuša Kurosawův vrchol a jeho nejlepší film. [Rovněž byl mezi studenty japonštiny s úspěchem testován jako pomůcka pro účení základních znaků kandži.] (22.07.2006)

Větší část filmu se zabývá právě Šingenovým dvojníkem, který se musí naučit vystupovat tak, aby nebyl od originálu k rozeznání. Daří se mu to velmi dobře, avšak jediný, koho neobalamutí hned na poprvé, je malé dítě. To jediné cítí pravdu, avšak později i ono uvěří a nového strýce si velmi zamiluje. Všichni se k novému vládci chovají s úctou, která také působí velmi důvěryhodně. Vypadá to, že si navzájem skutečně všichni přirostli k srdci, což je ale vyvráceno ve chvíli, kdy je lež odhalena a dvojník je bez úcty vyhnán jako obyčejný zloděj a předchozí roky jako by ani neexistovaly. (22.05.2015)