Krvavý trůn

Majstrovské spracovanie divadelnej hry Macbeth. Skvelé herecké výkony dvoch japonských legiend Toširo Mifuneho a Isuzu Jamadaovej (pani Asidži – Lady Macbeth). Dôležitú úlohu vo filme zohráva i klasické japonské aristokratické divadlo „nó“, ktoré spolu s tradičnou japonskou hudbou umocňuje prebiehajúci dej na plátne. Nezabudnuteľnými zostávajú záverečné scény Pavučinového lesa a lukostrelcov. (09.10.2003)

Snasd proto, že je to mé první setkání s Kurosawou (kdysi dávno před lety jsem viděl Sanjuro, ale vůbec si to nepamatuji a proto za první setkání považuji toto), mě to docela mile překvapilo. Příběh trochu slabší, ale má své velmi silné stránky - škoda, že Kurosawa, alespoň co vím, nenatočil nikdy čistý horror, protože by to asi byla pecka, scény s duchem v Krvavém trůnu mají naprosto drtící atmosféru, výborná práce. Líbily se mi statické záběry, delší záběry, v nichž se skoro nic neděje a přesvědčování (manipulování) hrdinovy ženy. Je-li, podle některých zdejších komentářů toto Kurosawův slabší kousek, už se těším na ty další filmy, co mě čekají. (24.07.2012)

Tento Kurosawa mi přišel oproti jiným dílům, tak trochu bez života. Jediné scény ze kterých čišela ta obvyklá radost z filmování, jsou ty s duchem. Navíc děj je naprosto předvídatelný, takže jediné co nám zbývá je kochat se Toshirem Mifunem, což je naštěstí příjemná činnost. Postava kterou hraje je ale opravdu těžce zmanipulovatelnej blbec (jinak to říct nejde) a ta jeho žena byla čistě odpuzující. "Krvavý trůn" není pěkný film, je to těžká deprese . (25.01.2007)

Snad je to kvůli předloze, že Krvavý trůn působí trochu divadelním dojmem, přesto ale člověk nemusí být nekritickým Kurosawovým obdivovatelem, aby se mu tenhle klasický příběh se stopami tajemna mohl líbit. Tím ovšem nechci říct, že je to podivnost pro všední den. Co ale chci říct, je, že se jedná rozhodně o jeden z nejukřičenějších filmů, co jsem viděl (původní znění podmínkou). (17.06.2011)

Tento Kurosavův snímek mě kupodivu nechytl za pačesy a nevtáhl do děje jako většina ostatních, ačkoli k tomu měl všechny předpoklady. Příběh je sám o sobě skvělý, ale je často vyprávěn zdlouhavě, chvilkama dokonce nudně. Některé scény jsou zbytečně dlouhé (první setkání s duchem) a nenápadité (bloudění v lese), některé zajímavé jsou naopak vynechány (spoiler – objednávka a provedení Mikiho smrti, epilog). Naštěstí velká část filmu je ten pravý Kurosawa - Mifune, jak jsem si je zamiloval třeba u Sedmi Samurajů a Sanjura, takže i přes mnohé výtky se jedná o nadprůměrný film! (27.02.2008)