Krvavý trůn

Způsob jímž Kurosawa převedl Shakespearova Macbetha do japonských reálií je opět zcela kongeniální. Skvělé herectví, nesmírně silná atmosféra, přesně odcitovaný "dobový protokol", doslova fanaticky provedená výprava, stačí zmínit zvuky jako je šelest hedvábí nebo chřestění zbroje, a samozřejmě nesmrtelná Shakespearova divadelní hra, odcitovaná tak přesně, jak je to jen za daných okolností možné... Celkový dojem: 90% (23.05.2021)

Po stránce vizuální režie i budování atmosféry s napětím je na další Kurosawův film vyloženě radost pohledět, i navzdory stáří snímku viditelnému v technické rovině. Čuměl jsem doslova jako na zjevení, když se přede mnou rozevřel svět vládců v rytířských kostýmech, kteří během rozmluvy sedí až bizarně doširoka rozkročení na nízkých sedadlech, zatímco příchozí sluha před nimi klečí na trávě a takto si vzájemně vyměňují informace přes několik metrů od sebe v teatrálně stylizovaných výkřicích. Podobně fascinujícím dojmem jako jiného světa na mě dýchla rozmluva s jakýmsi kouzelným lesním dědečkem u kolovratu. Bojové bitvy a projížďky po lesech na koních byly na svou dobu dostatečně epické a spolu se zdařilými kulisami (kopec smrtek, mlha, vysoká brána) skvěle dotvářely atmosféru. Jenže přesto, jak mě upoutala specifická forma, jsem naplno nedokázal proniknout do hloubky příběhu, aneb těch teatrálních pokřiků či dokonce pantomimy na mě bylo příliš moc (jakkoliv je i několik minut manželského konfliktu ztvárněného beze slov i hudby samo o sobě fascinující) a 110 minut v tomhle stylu pocitově ubíjejících. Jako pozitivum beru, že vždycky, když se ony galakticky teatrální výstupy samurajů pro mě stávaly až nesnesitelnými, přišla najednou scéna, jež mě stejně znovu dostala – včetně závěrečného souboje se skvělým využíváním mlhy, která spolu s dalšími výjevy posouvala film až do žánru fantasy. Originální, nezaměnitelné, ale hereckým podáním pro mě náročně stravitelné. [70%] (04.07.2024)

Před lety jeden z mých prvních Kurosawů; v paměti mi uvízla vlastně jen absurdně dlouhá scéna bloudění v mlze, z které jsem řičel nadšením, neb mám úlety rád. Po druhém zkouknutí po letech jsem v pokušení hvězdičku ubrat, protože to pro mě jaksi negraduje – atmosférické, výtvarné i emocionální vrcholy jsou nahloučené v první polovině a nitky vyprávění (linka Wašizuovy ženy, motivace jeho morálního úpadku, probouzející se výčitky, návrat dvojice uprchlíků…) se ztrácejí a zase vynořují ne zcela přesvědčivým způsobem. Pár věcí ale stojí za to – třeba sugestivní výjev se zlomyslným duchem a celý koncept sebenaplňujícího se proroctví, který láká k přemítání o předurčenosti osudu, o tom, co si neseme v sobě a co je nám podstrčeno okolnostmi. No tak dobrá, zůstaneme na čtyřech. (10.09.2014)

Tentokrát Kurosawa na téma touhy po moci, zrady a cílené manipulace s člověkem. To vše zasazeno do japonské historie. Film byl bohužel až trochu příliš nudný a bez většího zdůrazňovaní celkové myšlenky. Zajímavý a akčnější závěr bohužel už celkový dojem nedokázal podstatnou měrou změnit. T. Mifune opět výborný. (24.11.2008)

Shakespeare po japonsku. Atmosfericky zdařilá jízda plná deště, mlhy a zlých duchů.  Formálně dá mnohdy vzpomenout i na horor.  Ačkoliv ve filmu není de facto žádná skutečná akční scéna, tak akce je víc než dost. Víc než Mifune mě nakonec bavila jeho žena Asadži v podání Isuzu Yamady, ta byla totiž přímo démonická.  Až monstrózně strašidelný konec  rovněž potěšil. (17.07.2024)