Toulavý pes

Na Kurosawovi je obvivuhodné, že dokázal vytvořit tolik zcela odlišných filmů vysoké kvality. Ani Toulavý pes není vyjímkou. Jedná se o průměrnou detektivku říznutou noir stylem se sociálním podtextem. Je to právě noir styl a hlavně sociální výpověd, jež film vyzdvihují. To jak hlavní charakter putuje městem v němž divoce pulsuje život připomíná film Muž s kinoaparátem od Dzigy Vertova. Divák si tak může i po letech udělat věrohodný obrázek o životě v poválečném Japonsku. Dále je film doprovázen skvělou hudební kulisou, která podbarvuje výtečným způsobem noir atmosféru. Tradičně skvělý je i Toshiro Mifune jako mladý ukvapený detektiv. Co mě dostalo je skvěle nafilmovaný závěr. Scéna v čekárně na nádraží, následná honička a reakce Zuřivé bestie jsou dechberoucím důkazem filmařské geniality. (22.05.2007)

Najstarší Kurosawov film, ktorý som videl. Množstvo zaujímavých pohľadov i scén a dvakrát toľko miest a záberov bez výpovednej hodnoty, ktoré film predlžovali až na neznesiteľnú úroveň. Pričom nechuť Kurosawu k strihačským nožničkám je mi známa, Kurosawove filmy pomerne dobre poznám a o týždeň sa teším na jeho Rašómona. Možno som to vnímal tak intenzívne, že bol neskorý večer a teplo bolo pomaly také, ako vo filme. (03.07.2017)

To by nebyl Kurosawa, aby se tam aspoň trošku nefilosofovalo. I když to je poctivá opravdu oldschoolová kriminálka. Nejradši jsem měl postavu protřelého detektiva Sata, který už z principu všechny zločince nenávidí a ospravedlňování nechává spisovatelům. Jeho parťák Murakami je po celý film hrozný ucho, a pochlapí se až úplně na konci. Chvílemi je to v dnešní době možná už trochu nezajímavé (některé scény jsou zbytečně hrooooooozně dlouhé), ale koukal jsem na to přesto zaujatě a nenudil jsem se. A z celého filmu mě vlastně nejvíc šokovalo, že se v japonsku hraje baseball. (26.12.2006)

Je to už déle, co jsem viděl Rašómona z roku 1950, a pamatuju si z něj jenom útržky, ale Toulavý pes mi ho navzdory odlišnému zasazení příběhu v čase i prostoru dost připomněl. Hlavně skrze ty aranže scén s Japonci sedícími na zemi (ať už na podlaze nebo v lese) a některé až afektovaně podané emoce. Atmosféru měl film dobře vycizelovanou, působivé bylo vykřeslené dusné horko s vějícími ventilátory, později hustý déšť nebo hraní na klavír za oknem během závěrečného střetu. Vyvrcholení výborné, závěr až trochu dojímavý... i Toširó Mifune patří určitě k zajímavým hereckým zjevům (i když jsem ho paradoxně začal vnímat až díky Johnu Frankenheimerovi a jeho snímku Grand Prix) a v civilních rolích je pro mne naštěstí daleko snesitelnější než jako nějaký samuraj s mečem. Problém u mne nastal se zpracováním příběhu o pátrání po jedném chlápkovi s ukradenou zbraní, celkově to bylo v těch dvou hodinách příliš rozvláčné a některé dlouhé pasáže s touláním po městě mi připadaly v tom minimalistickém pojetí až nekonečné. Staré černobílé filmy mívám rád, ale asi se pohybuju na zcela odlišné vlně než Akira Kurosawa. 60% (# Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů) (11.11.2019)

S Kurosawou mám ten problém, že je na mě moc pomalý. Třeba scéna na baseballu obsahuje tolik pro mě zbytečných záběrů hry, že jsem měl skoro chuť sáhnout po dálkovém ovladači. Toulavý pes má autentickou atmosféru rozpáleného velkoměsta, výtečné obsazení i silnou ústřední myšlenku, ale jeho tempo je pro mě skoro vražedně pomalé. Kdo se na ně dokáže vyladit, bude odměněn. Mně se to dařilo tak napůl. *** 1/2 (18.06.2007)