Rašómon

Co se kurosawovi geniality týče, v Rošamonu ji ukazuje jedna velmi jednoduchá věc - film je neskutečně zábavný a silný, přestože je pln megalomanského přehrávání některých zúčastněných a jejich brutálně otravných smíchů, které zní jako kdyby nějaký zvrhlý pavědec přesunul chorou mysl padoucha Jokera do racka chechtavého s nějakým nehezkým postižením hrtanu. I přes přehrávání jsou ale obrovským plusem herci, hlavní trio krásně využívá rozdílnosti v podání expresivní magor × tichý gentleman × lepá ženština z nich každého herecký projev je úplně jiný, v případě ženského prvku navíc podpořeno abnormální roztomilostí. Děj je sám o sobě prostě a jednoduše zábavný, netuším, kolikrát před tím se tenhle nápad využil, ale fakt že tu funguje je stejně nejdůležitější, snad jen to rámcování s dřevorubcem, pocestným a mnichem by mohlo být zajímavější, ale jelikož považuju mnicha za démona, tak je i tahle výtka z mé strany úhledně bezvýznamná. (17.05.2014)

Vrátiť sa po nejakom čase ku klasikám vždy poteší. Nielenže u mňa potvrdia, že zub času ich zďaleka obchádza, ale ako dozrievam a rastiem, posúvajú mi nové podnety k zamysleniu. Rashomon je určitým vyvrcholením ranného Kurosawu. Po tomto už začal čarovať s podnetmi a významami a inšpiroval kohokoľvek, kto o jeho filmografiu zakopol. Fantasticky vtieravá hudba Fumio Hajasaku a uhrančivý výkon Toširó Mifuneho spolu krásne fungujú. Keď sa Toširo zjaví na obraze kradne si všetko pre seba. Aj napriek určitej expresívnosti. Za mňa poctivý džindaigek, v ktorom viac ako o samurajské šermiarske súboje ide o analýzu ľudskej malosti a chamtivosti. (10.02.2023)

Ak je Sedem samurajov príliš dlhý, tak Rašomon je trochu kratší, aby mohol byť pre mňa najlepším majstrovým dielom. Štruktúra musela byť vo svojej dobe prevratná a je obdivuhodné, že perfektne funguje aj v dnešných časoch a neverím, že by sa mohol niekto aj dnes pri tom nudiť. Čaká nás obligátna myšlienka, kúzelné japonské prehrávanie (škoda, že japonci nechápu našu zábavu z toho vyplývajúcu) a silný záver. (12.06.2012)

Déšť. Miliony kapek se tříští po dopadu na střechu polorozpadlého chrámu. Ten zrovna skýtá útočiště třem tulákům, z nichž jeden rozhodne se sklíčenou náladu znásobit vyprávěním příběhu o jedné ženě a dvou mužích. A nejen o nich. O vyprávění „ve stylu Rašomonu“ jsem slyšel již dávno před zhlédnutím samotného filmu a rovněž jsem dávno před jeho zhlédnutím viděl mnoho filmů sice vzniklých později, nicméně vyprávěných stejně, přesto lépe. Rašomon dnes zaujme spíše v závěru vytyčenou myšlenkou. Proč nechceme slyšet pravdu, proč ji záměrně překrucujeme a činíme svět místem den ode dne zmatenějším? Jednoduše proto, že pravda nikoho nezajímá. Pravda buď není dost zábavná anebo je příliš bolestivá na to, abychom se jí dokázali postavit tváří v tvář. Kurosawa byl humanista, možná trochu idealista, když svým hrdinům, potažmo celému světu, dal ještě jednu naději. Dnes takový konec vyznívá jako zbožné přání. Co nelze Rašomonu upřít, je perfektně zvládnutá režie a scénář dost moudrý na to, aby nebyl moudřejší než samotný divák. Mnohé scény se vryjí do paměti, aniž by však výraznějším způsobem posunovaly děj. Spočívá právě v tom Kurosawova genialita? Ale opravdu se většina jeho filmů musí odehrávat někdy ve středověku, opravdu musí ve většině z nich vystupovat Toširo Mifune jako polonahý rozchechtaný tajtrlík a opravdu by to nešlo bez těch legračních soubojů na ostří meče, kdy někdo co chvíli bez zjevné příčiny upadne na zem? 80% Zajímavé komentáře: zputnik, Turiec, rawen (23.11.2007)

Kurosawův vynikající snímek, s nímž na mezinárodní scéně proslavil nejen sebe, ale i celou japonskou kinematografii. Vyprávění ve vyprávění, kdy několik postav zprostředkovává divákovi tentýž příběh jiným úhlem pohledu. V podstatě banální příběh (myšleno ve své jednoduchosti, ne závažnosti) je transformován do promyšlené narativní struktury. Filmu herecky vévodí Toširó Mifune, nicméně zdatně mu sekundují i ostatní herci - již delší dobu jsem ve filmu neviděl tak ukázkový příklad expresivního herectví jako je k vidění v Rašomonovi. (16.06.2011)