Rašómon

Výborne spracovaný scenár. Hudba (Ravelovo Bolero) a obsadenie spolu s Mijagawovou skvelou kamerou pôsobia veľmi sugestívnym dojmom. V snímke sa používajú dlhé a pomalé zábery a i napriek pomalému rozohrávaniu deja režisér všetko (štyri pohľady na vec i scénu pod bránou) zmestil do necelých 90 minút. Snímka získala Zlatého leva na MFF v Benátkach a Oscara za najlepší zahraničný film zaslúžene. Európsky divák si však musí zvyknúť na Mifuneho živelné stvárnenie postavy (poskakovanie a šialený smiech). Kurosawa poukazuje vo svojom nadčasovom filme na to, že mnohí máme radšej sami seba ako čistú pravdu, a radšej klameme nielen iných, ale aj sami seba, len aby sme vyzerali lepší, čím sa vlastne stávame horšími. Ani smrť nemusí človeka zmeniť natoľko, aby začal stavať pravdu nad všetko iné, takže i správy spoľahlivého média môžu sprostredkovávať mylné predstavy zo záhrobia. Hovorí tiež o tom, že smrťou sa všetko nekončí a zomrelý neprestáva vnímať svet. Častokrát však svoje okolie vníma ako temnotu, do ktorej sa náhle vlastným pričinením dostal. V celom filme vystupuje len 8 postáv + dieťa. Samotný súd je zobrazený zaujímavým spôsobom. Kamera sníma scénu z pohľadu sudcu. Nevidno ho, ani nepočuť jeho otázky, ale len odpovede predvolaných. Svedkovia vypovedajú priamo do kamery, akoby Kurosawa staval diváka do pozície sudcu. (09.10.2003)

Témeř divadelní kus pana Kurosawy vypráví o tom, že cesty lidského konání jsou většinou mrzké, malicherné a zapomenutíhodné a tak si je aktéři zpětně vybarvují podle svého a neváhají takto vytvořenou historii pojmout za svou "novou pravdu". Jsou nám předloženy tři verze stejného příběhu a pak ještě další, skutečná (u které jediné nehraje hudba - skvělý symbol) - moc příjemná podívaná pro tři herce a dva průvodce dějem. Kurosawa nezklamal. PS: snad první a jediný film, ve kterém zesnulý pomocí média LŽE, protože se stydí za pravdu .) 9/10 (21.11.2006)

Všeříkající příběh o lidské morálce, deformované ctižádostí, strachem z přijetí vlastních činů okolím a vůbec všemy neduhy, jaké odvrácená strana lidské duše obsahuje. I ty, člověče - říkáš vždy pravdu? Do posledního detailu? Nevynecháváš, neupravuješ drobnosti dle obrazu, v němž chtěl bys býti ostatními viděn? Pod střechou ohromně charismatického Rashomonu se čtyřikrát ve formě vyprávění odehrává tentýž příběh vraždy. Není důležité, která z verzí je pravdivá. Není důležité, zda je vůbec některá pravdivá. O pravdách hovoří film pouze jako celek, a to jen o těch, které už věky poukazují na slabosti lidstva. Aneb v zájmu vlastní cti přestává lež být něčím nečestným... pokud o tom nikdo neví... (12.07.2007)

Skvělá, na svoji dobu naprosto převratná záležitost, kde mě Mifune fakt hodně baví a předvádí zde jeden z životních výkonů. Kurosawa je mimořádně inovativní a zároveň nikdy lacině nešokuje (což bývá u západní filmařské špičky, bohužel, často naopak). Film je to převážně psychologický (a psychologie je spolu s výtvarným nadáním základem síly snímků AK), relativizující v plných dávkách úplně všechno a to, ač jde o úkol téměř nadlidský, bez nadbytečného cynismu. Jeden z klíčových mezníků kinematografie; občas to vypadá, jakoby Kurosawa vymyslel půlku filmařiny. (23.01.2008)

Pomalé, nudnější a spíše komornější vyprávění příběhu, tak jak to Akira Kurosawa umí. Nikam nepospíchá, neobjevuje se náhle žádné vyvrcholení z nějakého zvratu vše se odehrává v pomalém tempu a rozhodně je to velice zajímavé. Ač je to přes 50 let staré, na kvalitě snímek rozhodně nezaostal a herecký výkon zloděje je opravdu takřka heroický a jeho smích mi dosud zní v paměti. (07.10.2006)