Rašómon

Co se kurosawovi geniality týče, v Rošamonu ji ukazuje jedna velmi jednoduchá věc - film je neskutečně zábavný a silný, přestože je pln megalomanského přehrávání některých zúčastněných a jejich brutálně otravných smíchů, které zní jako kdyby nějaký zvrhlý pavědec přesunul chorou mysl padoucha Jokera do racka chechtavého s nějakým nehezkým postižením hrtanu. I přes přehrávání jsou ale obrovským plusem herci, hlavní trio krásně využívá rozdílnosti v podání expresivní magor × tichý gentleman × lepá ženština z nich každého herecký projev je úplně jiný, v případě ženského prvku navíc podpořeno abnormální roztomilostí. Děj je sám o sobě prostě a jednoduše zábavný, netuším, kolikrát před tím se tenhle nápad využil, ale fakt že tu funguje je stejně nejdůležitější, snad jen to rámcování s dřevorubcem, pocestným a mnichem by mohlo být zajímavější, ale jelikož považuju mnicha za démona, tak je i tahle výtka z mé strany úhledně bezvýznamná. (17.05.2014)

Lidé věří rádi tomu, co si přejí, aby bylo pravda. – Gaius Iulius Caesar Každý z nich si přál, aby uvěřili tomu, co si přejí, aby byla pravda, pravděpodobný vrah, žena mrtvého i mrtvý sám… Muži neříkají pravdu, protože jsou smrtelní… Ženy nás vždy oklamou slzami… Mrtví ale přece nelžou… Pravda, jak relativní pojem, jeden a týž příběh, viděný několikerýma očima. Jeden příběh zajímavější než druhý. Hrdinné i nízké pohnutky, největší vášně v člověku, velké city, velká hnutí, velké a hrdinné souboje. Jak je skutečná pravda všední a obyčejná až úzko. Jak ten nejslabší je ve skutečnosti ten nejsilnější, čím je příběh vyprávěn s menším patosem, tím je silnější a tím víc si uvědomujeme skutečnou sílu. A vykoupení z vlastního selhání nakonec? Mistr Kurosawa! Život je pomíjivý jako ranní rosa… (20.07.2017)

Pojednání o morálce a víře v lidství se mohlo umolousat od patosu, obrovských gest i křečovitých apelů. To by však nesmělo mít tak chytrý scénář. Vše je výborně gradované, scéna souboje je naprosto skvěle zvládnutá a závěr dává naději. Jenže tohle všechno musí ustoupit do pozadí pokaždé, když divák dostane políček v podobě naprosto nesmyslného hysterického smíchu, který je nesmírně rušivý, zbytečný, trapný a zkazil mi dojem z jinak výborného filmu. (19.07.2015)

(1001) "Slyšel jsem někoho plakat. Kdo to plakal?" Mimo jiné miluji, jak to všechno vypadá. A jak se drahoušek pohybuje. A jak se dívá při soudu na mraky. A drdol. A smích. A jak se dívá kamera (stvořitel?) na slunce přes stromy. A jak jsou ruce mrtvoly zkroucené, když na ně kouká vytřeštěnec. A jak má žena klobouk se závojem. A jak jsou lidé zbabělí, i když to zas až tak nemiluji. "Nestarám se o to, že je to lež, dokud mne to baví." (18.12.2013)

Akira Kurosawa opět dokázal naprosto banální příběh povýšit někam jinam. Na základě různých podání stejné situace vyslal sondu do lidského chování a jednání. Nedá se ovšem rozhodně říct, že bych nad jeho počinem slintal blahem a měl ve tváři úžas. Nepřináší nic, co by běžný člověk dávno nevěděl. Navíc film často prostoupí nuda. 2* (23.01.2013)