Sanjuro

Varování: Kdo se na tento film teprve chystá, ať nečte můj komentář, hlavně ne popis závěru. Technicky vysoce kvalitní film s vynikající hudební složkou, která děj jakoby "komentuje". Film jednak obzvlášť zdůrazňuje motiv "pravého samuraje" (a jeho skrytosti), jednak nepostrádá vtip. Je obdivuhodné, jak tady Kurosawa spojuje komiku a závažnost. Obě tyto složky tu fungují vrostlé jedna do druhé, aniž by jedna druhou oslabovala, aniž by to narušovalo jednotu díla. Někdo tu píše o zřetelné "divadelnosti" tohoto filmu, což mne samotného nenapadlo a je to velmi dobrý postřeh. Samotná zápletka a kostra děje nijak nevyniká nad nejrůznější béčkové až céčkové akční filmy. Dokonce vzniká dojem, že krom prvoplánové komiky si tvůrce tropí posměch ze svého filmu důsledně naivní přímočarostí: srovnej expresivitu duševních hnutí u spiklenců, neopatrnou upřímnost úhlavního nepřítele, prostoduše hladkou návaznost všech akcí a Sanjurových řešení. Až na to, že tady má všechno svůj nezastupitelný význam. Jak to, že mi nevadí, že Sanjuro sám pobíjí celé čety bojovníků? Protože tohle není samoúčelné bojové "ekšn" . Sanjuro je prostě chlapík, který na to má - a to je jen základ pro příběh o něm, o "pravém samuraji". Jen náhodou, jako buranský morous, se připojuje k čestným, ale hloupě naivním spiklencům a vodí je jako školku na provázku. Ale ve skutečnosti se nepřipojuje náhodou. Jeho rytířský zákon mu nedovoluje jinou cestu. A musí bojovat nejen s nepřáteli, ale i s hloupostmi těch, jimž pomáhá, přesně podle zásady co si neuděláš sám, to nemáš. Jak to, že u Kurosawy se nic z těchto motivů neobrací v kýč? Kurosawa je moderní mýtopravce, rapsód, malíř, básník - gigant filmu. Mimo jiné proto, že vedle svého smyslu pro "krásnou formu" má také smysl pro existenciální hloubku bytosti zvané "člověk". Teprve postupně zjišťujeme, jaký je tento potulný kdovíjestlisamuraj borec. To vše ale u Sanjura ještě nestačí: Postupně se lehce komický a těžce obdivný pohled na potulného rytíře bojujícího za správnou věc obrací kamsi do hlubin a Sanjuro se vyjevuje jako spící dravec, jako forma, která nemůže jinak. Souběžně s tím nabývá na významu postava hlavního protivníka, zkorumpovaného policejního velitele, který je vlastně zrcadlově v témže postavení jako Sanjuro - schopný vykonavatel politických zájmů těch neschopných. Ale na rozdíl od Sanjura on je na straně těch zlých. A s ním se - diváku zírej a nechápej! - Sanjuro ztotožňuje jako s mužem sobě rovným. O co tady jde? Škoda, že tento flm nemohl vidět Fr. Nietzsche, ten by se nedivil jako my - esenciální "vůle k moci", o to tady jde. Kdo chceš, rozuměj. Ostatně - proč se padouch cítí uražen a zklamán Sanjurovým "podvodem"? Patřil přece k druhé straně. Je to proto, že ti dva si okamžitě padli do oka jako dva draci mezi veverkami - skutečný význam pak má jen to, co se odehrává mezi draky. Bez významu ale není ani Sanjurovo ošívání, kdykoli ho "stará správcová" zdvořile kárá pro přílišnou bojovnost. (Ale vždycky přistoupí na její "hloupé" námitky, zatímco návrhy spiklenců zavrhuje.) A kromě velitele-padoucha je tu ještě jeden Sanjurův protějšek na stejné úrovni - totiž správce. Přesně opačný typ člověka než Sanjuro, ale stejně zdatný a - spravedlivý. A pozor: Správce přináší jedno z vyvrcholení snímku, totiž pochopení spiklenců, že celý jejich pokus byl od začátku zbytečný. Ale opravdu byl? Dejme si to do souvislosti s tím, jak Sanjuro "chválu vyjadřuje nadávkami", na druhé straně s řečmi o dobrém meči, který zůstává v pochvě. Kdepak, tento příběh není ani zdaleka tak prostinký, jak se tváří. Spiklenci měli touto cestou projít a dva draci se měli utkat. Závěrečná scéna je v mé filmotéce nejgeniálnější bojovou scénou všech dob. Když se k ní schylovalo, měl jsem vážné obavy o vyznění závěru filmu: Sanjuro zvládne celou četu, tady proti němu stojí jediný, ovšem stejně silný protivník. Nyní proti sobě stojí ve vzájemném respektu. Jestli vyhraje "ten zlý" a Sanjuro padne, budu smuten (přece jen bažím po šťastném konci). Ale jestli Sanjuro v boji zvítězí, bude to za cenu oslabení síly filmu: Vždyť Sanjuro už předvedl všechny své superlativní kvality, obligátní závěrečný souboj s hlavním padouchem dá příběhu klesnout do povinné nudy. Že by se smířili? Sanjuro to nabízí (!!!), ale soupeř zdvořile odmítá. Jak to tedy bude? Kurosawovo "řešení" mě šokovalo: Nekonečné nehybné čekání, pak dvojjediný nepostřehnutelný pohyb a z kácejícího se protivníka stříká krev. Přihlížející spiklenci jsou ohromeni a já rovněž. Pochvala jednoho z nich ("vynikající technika") vyznívá neuvěřitelně trapně, je jen dokladem, že tady se prostě nedá slovy nic říci. Dlouhá cesta Sanjurova "vyjevování", začínající u potulného burana, který dělá věci "nectné pro samuraje", jdoucí přes obdivuhodného bojovníka a chytrého stratéga, až k "pravému samuraji", cesta, kterou jsme vykonali spolu s věčně se svářícími spiklenci, tady končí. Jen tušíme propastnou hloubku jeho osamocené vznešené duše. Sanjuro odchází... (25.02.2011) (méně) (více)