Yojimbo

Tak na to jak jsem se na film těšil až konečně uvidím, tak musím konstatovat, že jsem byl hodně zklamaný. Tenhle film mě tak nudil, že jsem ho dokoukal asi až na sedmej pokus. Problém byl možná z mojí stránky, kde jsem čekal nějaký akční blockbuster, ale místo toho jsem dostal hodně nudných ukecaných scén a tři krátké akční sekvence, kdy ta nejdelší měla asi 30 vteřin. To není úplně ideální, když má váš film přes 2 hodiny. Film Yojimbo, což tedy v japonštině znamená „Tělesná stráž“ začíná pohledem na toulajícího se ronina, tedy samuraje bez pána, kterého hraje Toširo Mifune. Tenhle ronin se zatoulá do nedalekého městečka, které ovládají dva znepřátelené gangy. Ronin se tedy rozhodne, že se nechá najmout oběma soupeřícíma stanama jako jejich osobní ochranka a rozvíří mezi nimi spory, aby se gangy vzájemně pobily a obyvatelé městečka byly svobodní od jejich nadvlády. Nezní Vám tahle premisa nějak povědomě? No pokud jste viděli westernovku „Pro hrst dollarů“ s Clintem Eastwoodem v hlavní roli, tak jste nepřímo viděli i Yojimba, jelikož se jedná o jeho přesný remake, který Sergio Leone vydal o tři roky později. Samozřejmě i na tenhle film najdete recenzi v tomhle seznamu. Dalšího remaku se tenhle film dočkal i se snímkem „Poslední zůstává“ z roku 1996, kde si hlavní roli zahrál Bruce Willis. V příběhu nečekejte žádné zásadní zvraty, protože příběh, který jsem vám řekl je defakto celý film. Z postav musí vyzdvihnout samotného ronina, kdy Toširó Mifune jako samurai Sanjuro je charismatický, tichý a když už občas promluví, tak se sice chová jak debil, ale má srdce na pravym místě. Tenhle dvorní herec režiséra Kurosawi nese celý snímek na svých bedrech, už jenom kvůli tomu, že vedlejší postavy jsou pro mě strašně nevýrazný. Nejlepší akční pasáž filmu byla ta, kdy Sanjuro bleskově zlikviduje šest stráží v nějaké věznici. Jenže problém je, že choreografie je relativně tragická, kdy se Sanjuro jenom napřáhne, máchne mečem dva metry od záporáka a ten jenom vyjekne otočí se a spadne. V lepším případě do někoho praští a začně z něj vířit prach, takže to skoro vypadá jako kdyby mlátil lidi klackem a ne ostrým mečem, který dokáže rozříznout maso jako máslo. Žádné pořádné cákance krve, žádné řezné rány nebo roztrhané oblečení, prostě nic. Ale pořád se musí počítat s tím, že to je rok 1961 a v té době to asi nešlo udělat tak elegantně jako ve westernech, kde si každej zastřelený kovboj rychle chytil prostřelenou ránu a sladl na zem. Přinejlepší mohli mít pod košily výbušnou červenou barvu, ale u řezných ran se to takhle jednoduše udělat nedá. Vizuální stránka filmu je opravdu úchvatná. Hlavně mě zaujaly ruční kamerový záběry, který v pohybu zachycují všechno, co se děje na plátně a dotváří tím krásnou atmosféru, kdy má divák pocit, že je skutečně součástí děje. Když vidíte tenhle záběr z dálky jak se Sanjuro sám blíží k bandě samurajů, tak si řeknete, že takových záběrů jste viděli ve filmech spousty, ale tohle je ten originál, od kterého to všichni okopírovali. Soundtrack je docela bída, protože ve filmu je buď dramatická hudba, kdy se k něčemu schyluje nebo akční hudba, ale obě jsou strašně monotání a jelikož se dokola opakují, tak vám za chvíli začnou lész krkem… nebo spíš ušima. Říkám to hlavně protože vím, že o 3 roky později tu v Dollarové trilogii Clinta Eastwooda vykouzlil Ennio Moriconne ohromující soundtrack, který ještě dnes každý westernový fanoušek zná, i kdyby ani jeden film z těchto špagety westernů neviděl. Filmu bych tedy na dnešní poměry dal známku 4.5, což je tedy v mém hodnocení – film u kterého jsem málem usnul, ale chápu, že v milníku kinematografie je tenhle film hodně opěvován, hlavně tedy jeho režisér Akira Kurosawa, díky kterému se inspirovali další filmaři, jako například George Lucas, který následně vytvořil jeho Magnum Opus Star Wars. (07.08.2020) (méně) (více)