Sny Akiry Kurosawy

Co vznikne, když se coby režisérská dvojice spojí dvě zdánlivě neslučitelné osobnosti japonského filmu: režisér mnoha legendárních dramatických, kriminálních a samurajských filmů s osobitou poetikou + tvůrce brakových sci-fi horrorů s přerostlými monstry v čele s Godzillou? Vůbec jsem si to nedokázal představit a výsledkem byl surrealistický film, ve kterém jsem často nevnímal rukopis ani jednoho z nich. I když nepopiratelné filmařské kvality v pečlivě vystavěných scénách s pomalým tempem, typické pro Akiru Kurosawu, tu rozhodně jsou, stejně tak v post-apokalyptickém snu s přerostlými pampelišky a neotřelými myšlenky o světě jsem nakonec badal i jednu z možných stop Iširó Hondy. :) Zatímco mnozí režiséři se ke konci své bohaté tvorby již různým způsobem vyčerpávají nebo opakuji, u těchto dvou mám pocit, že oba tu natočili jeden ze svých vůbec nejlepších počinů, ne-li přímo ten nejlepší! ...s jedinečnou poetikou a atmosférou ztvárněných snů, které postupně ukazují přírodu v různých fázích. Zatímco ty první, vyloženě surrealistické sny jsem vnímal jen ve fantaskní a pocitové rovině, v posledních třech snových povídkách už ke mě začínalo doléhat i poselství o nevyhnutném vztahu člověka k přírodě a potřebu vážit si jí stejně jako život, dokud zde tyto hodnoty kolem nás jsou. Možná, že ta zimnice i čertovská apokalypsa byly svou délkou až natažené, ale celkový prožitek, kdežto každý sen má v sobě úžasné scény a jedinečnou atmosféru, to bohatě vyváží. Ještě musím vyzdvihnout povídku o setkání s van Goghem (v podání Martina Scorseseho! – se kterým se po Kolem půlnoci jako hercem setkávám tento měsíc už podruhé a v obou případech mě dokázal zaujmout) a nebývale optimistickou, pestrobarevně vytvářenou náladu u poslední povídky na téma smrti, včetně skvělého hudebního vyvrcholení. [95%] (01.09.2022)

Když jsem se na film chystala podívat, měla jsem trochu strach, neboť od Akiry Kurosawy jsem zatím nic neviděla, protože mě jeho filmy nelákaly, ale tušila jsem, že se bude od jeho ostatních filmů lišit. Jedná se o několik příběhů, které skutečně připomínají snové výjevy. Všechny z nich mají poněkud odlišný charakter, některé jsou poetické, jiné spíše fantasy nebo horory, přirozeně tedy každého některé baví více než jiné. Většinou nám ale sdělují jednu hlavní myšlenku – uctívat a chránit přírodu a nesnažit se přehlížet fakt, že jsme její součástí. Určitě bych Sny Akiry Kurosawy nedoporučila těm, co se neobejdou bez akce a spádu a nudí je dlouhé záběry na „nic“. Naopak by se měli rádi nechat unášet poetickými obrazy a fantazií a měli by chovat úctu k přírodě, aby film dokázali ocenit. Mně se tedy film líbil moc a hodnotím pěknými 4 hvězdičkami. (29.05.2010)

(blažené)Aachjo :) ... Paráda.. Sny akiry kurosawy jsou krásné (broskvový sad, vrány, vesnice vodních mlýnů), atmosférické (sluneční světlo v dešti, tunel, vánice) i děsivé (hora Fuji, plačící démon..). Především jsou ale autentické. Po většinu času se zdá, že Kurosawa zvolil až skoro militantně surrealistický přístup, kdy své sny převádí na plátno bez ohledu na to jestli jsou scény příliš zdlouhavé, neestetické, bez uspokojivé pointy atd.. Občas sen skončí tak nějak uprostřed, prostě proto, že se Akira v té chvíli probudil a nemá nutkání divákovi nalhávat nějaké efektní vyústění. Pravda, párkrát se vloudí myšlenka jestli byl akirův sen skutečně tak nepokrytě moralizující jako stařík ve vesnici vodních mlýnů, nebo jestli byl tak esteticky vytříbený jako broskvový sad, ale vzhledem k výše zmíněným postupům jsem se rozhodl věřit tomu, že ano.... Rozhodně bych to nedoporučil každému, ale kdo je trpělivější, potrpí si na art v japonské estetice a zajímá se o sny, tomu by to sednout mohlo. (04.11.2015)

I kdy jsou zde obrazy, které jsou skutečně nádherné, obrazy, které ukazují, že se Akira Kurosawa na konci své kariéry ještě mnohem více ponořil do lyriky, jsou to spíše jeho dějovější filmy, které se mi zamlouvají a které mě skutečně baví. Z tohohle jsem měl pocit, že se spíše jedná o velmi dobře natočené umělecké cvičení. (03.04.2017)

Osmi povídkový film tak na způsob Pražské pětky (připomněly mi ji hlavně první dvě povídky), v kombinaci s filmem Poslední leč (povídka Vánice - úplně jsem si tam představil kráčejícího Polívku s Pechou), F. A. Brabcovou Kyticí (zbytek filmu) a Krakatitem (jaderné nebezpečí). Sorry mistře Kurosawo, ale tyhle Vaše sny byly i přes vizuální vytříbenost příliš moralistické a tématicky roztříštěné (nechoďte, hošíci, sami do lesa; nekácejte krásné broskvoně; nechoďte ve vánici do hor; neposílejte vojáky na smrt; neprovozujte jaderné elektrárny; neházejte atomovky; smiřte se se životem). A navíc zatraceně nudné - a to by měla být pro světového režiséra horší noční můra než uvedené, protože s tou se dá něco udělat. Závěrem Vám však chci, mistře, poděkovat za povídku Vrány, která mi umožnila on-line plnobarevnou procházku nádhernými obrazy malířského génia Van Gogha (http://www.youtube.com/watch?v=sJ90m9y4fx8&NR=1 ) a z mého pohledu tak vytáhla Váš film na krásné průměrné hodnocení. Trailer: http://www.youtube.com/watch?v=oTRw66CnWLI (01.11.2009)