Dům k pověšení

Kusturica patří mezi mé oblíbené režiséry a toto dílo patří mezi ty starší a moc dobré. Dlouhý cikánský epos plný černého humoru, lidského pohledu na cikánskou komunitu a výborný příběh podbarvený úžasnou hudbou. Bregovič i Kusturicovo No Smoking Orchestra jsou jednoduše zárukou kvality. Škoda, že přes blízkost Kusturicovy tvorby (studoval na FAMU) jsou jeho filmy u nás málo rozšířené... (05.02.2004)

První film Emira Kusturici, který jsem viděla, takže nemůžu srovnávat s těmi ostatními, tenhle mě ovšem dokonale nadchnul. Náhled do světa jugoslávských cikánů, když ještě byli cikány. První půlka filmu spíše rozverná, pro civilizované Evropany přibližující celkem reálný život v cikánské vesnici. Postupně sledujeme proměnu hlavního hrdiny Perhana, který se ze zamilovaného a nesmělého mladíčka vypracuje až na „bosse“, který organizuje přisun nového „masa“ do Itálie. No nakonec to nedopadne dobře, jak už to ve správné cikánské tragedii má být, přesto mi bylo při závěrečných titulcích tak nějak milo na duši. Zásluhu na tom má zřejmě i nádherná hudba Gorana Bregoviče... jestli já v sobě nemám náhodou tak trochu cikánských genů... (12.06.2010)

Cikánská duše je velká... tak velká, že vedle sebe nesnese duši žádnou jinou. Kusturica zachycuje snad všechny cikánské stereotypy, a činí tak s kouzlem sobě vlastním. Obzvlášť když naplno popustí uzdu fantazii, oddá se svému magickému realismu, a nebo roztáčí kola absurdního humoru, je Dům k pověšení luxusně zábavným filmem. Když dojde na deprese, nihilismus, a ošklivou šeď západního světa... not so much. U malých lidí a malých témat je Kusturicovi nejlépe, a čím méně toto budete vnímat jako kritiku kapitalismu a západu, který všechny zkazí, tím lépe vám u filmu bude. (10.01.2019)

Svojský, nenapodobiteľný Kusturicov štýl je prelievanou zmesou balkánskej nátury, podobne zachytenej, ako v českom prípade Menzela, ktorý rozumel ľudovému prostrediu a všetkým jeho nedostatkom a živočíšnej, poeticky vyobrazenej rovine Jakubiska v prípade slovenských filmov. Dom obesenca je skvelým príkladom nesplnených snov vidieckej súdržnosti, osobných a rodinných zlyhaní a hodnôt prevrátených rokmi a skúsenosťami. Tak, ako vzlietla nad oblakmi Hatidžina strecha nad hlavou, tak sa za pár drobných výhod pomedzi prsty vytratila dôvera a láska celej famílie. Výborné sú i zvyšné podobenstvá. (24.02.2018)

Nezabudnuteľné výpady krásnej kusturicovskej lyrickosti vlniace sa v pomalom rytme lietajúcich svadobných závojov a neodmysliteľných tónov akordeónu bohužiaľ nedokážu udržať v plnom nasadení príbeh (miestami korešpondujúci s Pišťankovým Rivers Of Babylon), ktorý postupom času stále viac pripomína pomaly sa spomaľuúci tok riedenia, zvoľna strácajúci na intenzite. No napriek týmto stratám je Kusturica v poslednej chvíli stále schopný na poslednú chvíľu obhájiť titul majstra záveru. (13.08.2014)