Zlatý podraz

Děsivý a dramaturgicky velice zajímavý námět, který ale bohužel byl vytěžen jen částečně a bohužel ne tak kvalitně, jak si zasluhoval. Problém uvidím už v tom základním: postavách. Kromě té ústřední, jsem se nedokázal prokousat na dřeň ostatním charakterům basketbalového týmu. Velice mě potěšila postava Jana Hartla, kterého jsem si v dramatické rovině nesmírně vychutnal, ale tím pro mě výčet pozitiv pomalu končí. Neznalí historie se zde budou ztrácet, neb počítám, že bez informací typu: aktuálního letopočtu, nebo kdo to jsou ti pánové bez uniforem s označením na rukávu (pro neznalé: Lidové milice), čímž nám tvůrci naznačují, že přichází vítězný únor. Některé lokace, typu: Francie, doslova křičí umělostí způsobenou nedostatkem peněz. Nicméně, i přesto musím druhou polovinu filmu vyzdvihnout. Jakmile přijde strašák komunismu, děj nabírá na obrátkách, atmosféra houstne a objeví se i několik až ironických politických vtipů. Bohužel, je to pozdě na zvýšení kvality k pěti hvězdám. Dokonce i na čtyři slunce. S výčtem řečených negativ a kladů, uděluji Zlatému podrazu tři socialistické odznaky z pěti a doporučuji jej hlavně novodobým, historii znalým jedincům. 65% (08.09.2021)

Přiznám se, že opravdu nechápu zdejší nízké hodnocení. Mně se film velmi líbí a považuji ho za současný nadstandart v českém filmovém rybníčku. Chcete snad, aby tahle témata z problematických totalitních let zase zpracovávali jen Poláci? Pan Špaček se nebál šlápnout do nechutné části naší historie a má za to můj obdiv. Vybral si zajímavý příběh, dal šanci mladým hercům a dokázal udržet mrazivou atmosféru po celou dobu filmu. I obrazově a hudebně se mi snímek líbil. A závěr? Opravdu zlatý podraz a hudebně naznačená neschopnost vyrovnat se s událostmi 20. stol. v naší zemi dodnes. Tak to vnímám já. (29.10.2019)

Celovečerní filmy Radima Špačka jsou pro mne rok od roku větší záhadou. Kam směřuje tento kdysi zatracovaný absolvent FAMU, který si za svůj debut odnesl Plyšového lva (dle mého skromného názoru sice omylem, ale stejně)? Toto už je jeho druhý retro film a i když na první pohled Zlatý podraz vypadá velmi lákavě, není to ani Tmavomodrý svět, ani Fair Play. Dobré retro by mělo stavět především na srozumitelně realizované výpravě a pokud se děj odehrává v delším časovém úseku našich velmi dobře známých dějin po roce 1938, musí nám hlavní hrdinové stárnout. A tento aspekt se nepovedl ani omylem. Všechny dílčí klady jsou zde jen načrtnuty, vidím v nich velký potenciál, který ale zůstal až marnivě nevyužit. Je tu kohorta zkušených herců v čele s Hartlem a Mihulovou, nechybí Poullain, ale celé to bohužel stojí na mladé herecké generaci, které chybí jistější vedení a zralost sama o sobě. Ani příliš početný tým scenáristů výsledku příliš nepomohl. (09.06.2020)

Mám moc ráda sport. V posledních letech bohužel spíše na dívání, zejména atletiku, tenis a basketbal. Takže jsem si tohle nemohla nechat ujít. Odcházela jsem dojatá a smutná. To ano, ale hlavně díky vlastní představivosti a solidnímu příběhu, při němž jsem si vzpomněla na hokejisty nebo na Olgu Fikotovou... Nevyužitý potenciál charismatického Standy Majera a i dalších, vždyť příběh samotný byl zajistil pohnutí a nespavost až do rána. To se ale bohužel (nebo bohudík) nestalo. Plus nejen za odvahu tohle zpracovat, ale také již za zmiňované bývalé basketbalisty v dresech soupeřů. Možná dobře, že to nenatočili opravdu pořádně, i tak se mi to zapsalo do srdce i přes hromadu výtek, níže už zde někde zmíněných. (29.10.2019)

Ve Zlatém podrazu je vlastně všechno jaksi v pořádku. Je tu láska, nenávist, přátelství, souboj, politika, retro atmosféra, zajímavé lokace nasnímané pěknou kamerou. Akorát... že tam vlastně nic není v pořádku. Málokomu se povede natočit sportovní film, u kterého je vám při scénách důležitých zápasů absolutně jedno, jaký bude výsledek. Špačkovi se to bohužel podařilo. Tento jeho snímek je tak plochý, rutinní, bez napětí, bez života, že když jsem se podíval na hodinky a zjistil, že do konce zbývá jen deset minut, vyděsil jsem se - stane se tam proboha vůbec něco? Ano, stane, titulní zlatý podraz. Ale ten už to v mých očích z podprůměru nevytáhne. Pro tento film je smůlou - a pro českou kinematografii vlastně štěstím, že se v poslední dekádě v našem milovaném subžánru "komunisti jsou svině" našlo několik zástupců, co nejsou jen retro hračkami, ale diváka pořádně chytnou pod krkem (TV série Herec, filmy Zátopek a ano, třeba i Pouta). Podraz ale jen vrší jedno scénáristické klišé na druhé. Což se pak prokopíruje i do špatného herectví. Tatínek z ministerstva je přísný, klukovi vynadá za jeho vášeň k basketu, ale ve skrytu duše mu to vlastně přeje. Maminka si posteskne směrem k synově přítelkyni "Asi je to klišé, ale vždycky jsem chtěla mít i dceru. A teď ji mám." Ano, máte pravdu, je to klišé. Americký agent říká věty typu "Líbí se mi váš stajl..." což je herectví asi jako když já ve tři ráno v hospodě opilý paroduju Američana. Zpočátku jsem měl radost, že aspoň Ondřej Malý jednou pro změnu nehraje psychopata a do nikoho nemlátí. No, vydrželo mu to asi půl hodiny. A všechny tyto postavy, a ještě celá řada dalších, se tu objeví, řeknou nějakou větu a pak prostě zmizí a jejich další osud se neřeší. Jak dopadl tatínek? Kde zůstala Michelle? Co ostatní kluci z týmu? Co kamarád Honza? A co jeho táta v podání vynikajícího herce Jiřího Štrébla, který je odsouzený k tomu stále někde posedávat a občas říct zásadní větu typu "děkuji, že jste mě pozvali". Je mi to líto, po vynikajících Poutech jsem Špačkovi i jeho týmu mladých neokoukaných herců fandil. Jenže doba je prostě jinde. Dnes se ve světě v retro žánru točí věci jako Kralíček Jojo či Babylon Berlín. A my jsme spokojení, když umíme postavit Londýn, co vypadá jako Londýn... (04.12.2021)