Spartakus

Blood and Sand - 90% - Myslel jsem, že s touhle volbou jsem se netrefil. První díl je totiž prázdný v dialozích, podivně nesoustředěný v představení hlavních postav, směšný v tricích - a pak už je jenom lépe. Capua v sobě totiž skrývá silné charaktery, šokující zvraty, nečekané ztráty ve všech hierarchických rovinách a děj gradující téměř nesnesitelně. Tvůrci se nebojí dotlačit diváka do polohy, kdy se na další krvelačně podaný zápas chtě nechtě musí těšit, až takhle silně a přesně seriál útočí na nízké pudy, aby ale hned vzápětí vháněl slzy do očí nemizejícím soucitem. Andy Whitfield byl král, který i když některé chvíle neuhrál herecky, tak charizmatem pokaždé. Hmatatelná zášť vůči Crixovi nebo Batiatovi v poživačném Hannahově podání byla tím největším pokladem, která seriál táhla k vrcholu hned v jeho začátcích. Vengeance - 80% - Velký respekt tvůrcům za to, jak statečně se se vším vypořádali. Bezmála z poloviny totiž sledujeme nový seriál, kde naštěstí zůstaly městské intriky a pokusy o rozptýlení davu (byť arénové souboje anonymních postav byly velkým omylem). Bloudivá dobrodružství hlavní skupiny baví jen proměnlivě a s přimhouřenýma očima. Zranitelná statečnost původního představitele titulního hrdiny je pryč, Liam McIntyre se snaží seč může, ale hlavně v této sezóně je věkový rozdíl vůči Whitfieldovi nepříjemně patrný a rušivý. Co je ostuda, je Naeviino přeobsazení. Nikdo samozřejmě nemohl očekávat, že bude Cynthia Addai-Robinson své předchůdkyni podobná jako vejce vejci, ale tohle je takový rozdíl, že by snad bylo lepší nechat její postavu zemřít a Crixovi najít lásku zcela novou. Takže i když v polohách hereckých, scenáristických i dobrodružných Pomstě něco chybí, bohatě ji zachraňují dva faktory. Prvním je rozevlátý bohém Gannicus, který se do party dostavil z prequelové arénové perly a dotváří tak prvek, který statečnému povstání dosud chyběl. Tím druhým jsou dvě závěrečné epizody. Ty totiž nejsou ničím jiným než vznešenou, krvavou a nemilosrdnou antickou tragédiií se ztrátami na životech, kam se podíváš. Neuvěřitelná záležitost právě proto, jak nepřipraveného mě v tu chvíli seriál zastihl. War of the Damned - 70% - Do poslední sezóny jsem vstupoval s mrazením v zádech, protože s příchodem Marca Crassa se mi vybavily i za školních let hltané kapitoly dějepisu. Až jsem občas nemohl věřit, jak rychle se ze skromného příběhu doutnajícího povstání stala velkolepá válečná strategie. Seriál se bohužel vyvíjí lépe jako celek, než že by něco podobného zvládly i jeho postavy. Všichni jsou na začátku právě tam, kam dojít měli (statečný alkoholik Gannicus, věčně zamilovaný válečník Crixus, zadumaný stratég Spartakus a bohužel i bojechtivá hydra Naevia) a kolem téhle čtveřice se děj točí až trochu v kruzích. Opět je potřeba mít příběh v jednom konkrétním bodě, tentokrát je jím město Sinuessa. Tady se Válka zbytečně zastavuje a až do chvíle, než na jeho zdi zaútočí Římané, se jedná o vyčkávací taktiku Crassovu i tvůrčí. Nefunguje to, hromada nových postav divákovi k srdci nepřiroste, tím spíš, že tuší, že se na obrazovce příliš neohřejí a ve většině případů je čeká další rychlý konec. Až od vánice jsem se ale dokázal naladit na příslušnou notu a začal pociťovat, že právě tady je začátek konce. Mrazení s vědomím, kdo všechno zemře nebo by zemřít měl, je ochromující a poslední epizoda Victory, jakkoli mě netrefila přímo na komoru, je více než důstojným završením. Byl to příběh statečných mužů, velkých pánů a krásných žen (Mira, Ilithyia, Seppia nebo Sibyl braly dech). K dokonalosti mu chybělo dost, přesto jsem za něj moc rád, že překročil svůj stín jako údajného seriálového přiživení se na fenoménu 300. I am Spartacus. (22.03.2021) (méně) (více)