Hřbitov domácích zvířátek

Hřbitov domácích zvířátek lze interpretovat dvojím způsobem. Za prvé jako velmi důslednou polemiku se zombie filmy, která tvrdí, že někdy je lepší prostě zemřít. V podstatě se tu dosti vehementně filozofuje, zejména ústy souseda Juda, o špatnosti celého jednoho hororového subžánru zvaného zombie filmy. Za druhé ten film lze chápat jako komentář k počínání sériových vrahů, kteří také zpravidla začínají na zvířatech a na lidi přejdou až později. Není pochyb o tom, že tím vrahem tu je hlavní postava, otec rodiny, který si akorát racionalizuje své vražedné činy. Chce to akorát trochu přetočit optiku. Nebo si vzpomenout na Osvícení. Popravdě tím ten film trochu připomíná Holbeinův obraz Vyslanci, kde se pyšní dva francouzští poslové, ovšem pří pohledu zcela z pravé strany zahlédneme na obraze zprvu skrytou lebku. Geniální zástěrka celého příběhu tak spočívá v tom, že dcera tuší ve snech budoucnost a matka má šílené halucinace, nicméně tím hlavním, kdo tu trpí bludy, je otec rodiny, kterou postupně vyvraždil. ____ Má se obecně za to, že natáčet jednoduché filmy, mezi něž patří i tahle notně přímočará a lineární podívaná, není nic náročného. Problém je v tom, že to tak docela neplatí, protože u jednoduchého filmu se není za co schovat a každá chyba je ihned vidět. Jednoduché filmy tím připomínají karate nebo taekwon-do, kde také platí, že jednoduché katy (sestavy bojových technik) mnohem častěji prokážou chybu bojovníka než katy složitější, kde to lze skrýt za rychlé či komplikované pohyby. Z toho důvodu mám velký respekt před filmy, jako je tento, který ve své jednoduchosti představuje dokonalý opak stylistických triků mistrů audiovizuality á la Tony Scott či narativní rošád různých příběhových linek á la Nolan, nicméně je velmi dobře zrežírovaný, neboť každá scéna perfektně funguje, a celý to má minimálně zpočátku takový až hitchcockovský parametry ve smyslu obyčejných lidí, v jejichž životech se pod povrchem začne odehrávat cosi zničujícího a tajemného. Je sice fakt, že natočit nějaký vyloženě složitý film je asi těžší než natočit film ryze jednoduchý, ale natočit jednoduchý film je pořád těžší než natočit něco středně složitého. Ostatně když krachují firmy, jdou prvně ke dnu ty středně velké (stáhnou je dolu fixní náklady, které musí platit bez ohledu na výrobu), poté malé (díky své štíhlosti jsou s to chvíli vydržet) a nakonec velké (coby nejkonsolidovanější firmy jištěné rezervami vydrží nejdéle). Stejně se to má s filmy – nejméně náročné je natočit ty středně složité, následují jednoduché a nakonec složité. Ta analogie je zjevná. Ono dávat rovnítko mezi filmy a firmy se může zdát trochu jako úlet (který navíc nahrává moralizujícím kritikům mainstreamové kinematografie), jenže v praxi to tak skutečně chodí. Stačí připomenout známou kauzu Warner Bros., kteří kvůli tomu, aby nemuseli platit hercům procenta ze zisku, u svých filmů uměle navyšovali náklady. Dělali to jednoduše – nechali ty filmy natáčet fiktivní firmou (která byla ovšem normálně součástí Warner Bros.), které účtovali přemrštěné licenční poplatky za to, že pro ně ten film může natáčet. Tím navyšovali náklady svých filmů, respektive snižovali jejich zisky, a herci měli smůlu. Proto je lepší si dát do smlouvy procenta z celkových tržeb, a nikoliv ze zisku, který se dá v rámci „kreativního účetnictví“ různě šmelit. (08.07.2012) (méně) (více)